Češi žijící v cizině Tipy a triky USA

500 000 Kč za americké občanství. Jak udělat sňatkový podvod?

  • Vzdálenost
    10
  • Vstupní investice
    8
  • Perspektivnost
    10
  • Legálnost
    3

Chcete se stát řádným občanem Spojených států amerických? To, že nejste špičkový neurolog nebo raketový inženýr, po kterém prahne Elon Musk, vůbec ničemu nepřekáží. Zvládnout se to dá, i když vaše profese není na speciální listině vítaných pracovníků. Nejlepším způsobem, jak se stát amíkem, je stále uzavření sňatku. Myslíme tím za peníze. Ale ani to není jen tak. Budete vrženi do velké psychologické hry. Jediný přešlap, a letíte prvním letadlem zpátky domů. Moje polská sestřenka Katarzyna to dokázala. Toto je její příběh.

Čerství absolventi v Polsku jsou na tom ještě hůř než v Česku. Už pomalu nenajdou práci ani v supermarketech, i když statistiky tvrdí, že je všude čeká otevřená náruč a fanfáry. A život v důchodu? Na ten už bylo složeno nespočet tragických eposů. Obzvlášť v zemích, do kterých se rozešli bráchové Lech, Čech a Rus. Buď je provázela rodinná kletba, anebo prostě neuměli vybrat správný flek, kde zapíchnout vlajku. Každý z nás si tak v sobě neseme kousek toho prokletí. Nikdy nebudeme úplně spokojení. A tak si spousta Slovanů občas řekne, že balí kufry. A kam jinam než do země neomezených možností, kde vám z přeplněných kapes budou vypadávat dolary! Welcome to the USA!

Nechci život v bohatství zadarmo

No dobře, takhle naivní už dnes asi není nikdo. A zbytky fantazií se rozplynou hned potom, co si člověk vygooglí heslo „jak se stát občanem USA“. Pokud nejste špičkový neurochirurg nebo překladatel z afghánštiny, kterých se ve Státech nedostává, máte smůlu. A na to, abyste měli nárok na politický azyl, by dnes asi nestačilo ani to, kdyby se k nám vrátila Rudá armáda.

Legálně to zkrátka nepůjde. Naštěstí vždycky existuje jiná cestička. I když sakra úzká. Moje sestřenka Katarzyna se na ni před několika lety rozhodla vykročit. „Dělala jsem si iluze, že po vysoké škole budu mít příležitost fungovat ve společnosti alespoň trochu normálně. Ale ne. Ve škole dřete, a pak vás úřad práce kopne do zadku. To mě totálně vytočilo.“ Amerika nebyla první možností. Pro mladé Poláky, stejně jako pro Čechy, je jednodušší přeskočit západní hranice a zakotvit v Německu. Ale kdo by se chtěl učit německy? Nein!

Inspirovala mě kamarádka v NY

S Katarzynou si o tom často skypujeme. „Moje kamarádka Basia se rozhodla vydat do New Yorku rok před tím, než jsem dokončila školu. V podstatě mě přemluvila, ať přijedu za ní. Že prý to chce jen trochu těch nervů a peněz, ale jinak zelenou kartu dostanu, jako by se nechumelilo.“ Ano, opravdu nešlo téměř o nic. Jen musíte vložit důvěru v podivnou firmu, která zprostředkovává falešné sňatky, našetřit zhruba půl milionu korun a rozloučit se minimálně na rok s rodinou. Největší problém byly samozřejmě peníze. Ne ve smyslu získat je. Ale v tom, dát čtvrt milionu dopředu někomu, koho neznáte. Navíc za podvod, který když se provalí, může vám zařídit zákaz návštěvy země zaslíbené minimálně na deset let. „Než jsem se rozhodla, jela jsem do New Yorku na půlroční turistické vízum. Basia mi zařídila práci pokojské, abych vůbec zjistila, jestli je ten urbanistický neonový svět pro mě. Samozřejmě na černo.“

Než se rozhodnete udělat ten Velký krok, koukněte na film Muriel se vdává. Komedie o holce z prdelákova, která prostě chce svého vysněného prince stůj co stůj. Tedy pokud vydržíte dvě hodiny ABBA.

Disney princ z falešné seznamky

A byl. Katarzyna se zamilovala do světa, kde jsou i podřadné práce hodnoceny tak, že skromný Slovan si dokáže žít jako středověký král. Po třech měsících měla jasno. Zůstala a zvolila přechod po tenkém laně, na jehož konci bylo občanství, plnohodnotná práce s možností povýšit a svoboda bez ohlížení se, jestli vás nepronásleduje FBI. Jenže to lano bylo pěkně dlouhé. „Našetřila jsem si část peněz, se zbytkem mi pomohli rodiče. Zkontaktovala jsem firmu na podvodné sňatky a modlila se. Cítila jsem se tehdy, jako bych byla součástí nějakého amerického krimiseriálu. Trochu té paranoie ve mně zůstalo dodnes.“ Jak může taková společnost legálně existovat? Jednoduše. Je evidována jako kvalitní seznamka. Následovalo několik schůzek se zprostředkovatelem, který Kasiu upozornil na možné hrozby. Hlavně na to, že veškerá rizika ponese sama. Že bude muset žít s člověkem, kterého vlastně ani nezná. A sdílet s ním všechno. Úplně. I pohozené trenýrky na zemi a neustlanou postel!

Láska až za hrob. I v posteli

„Dostala jsem popis a fotky několika zájemců. Nemohla jsem si úplně nadiktovat, že chci svalnatého inteligenta, ale měla jsem volnou ruku. Chemie byla důležitou součástí úspěchu. Vlastně to taková podivná seznamka byla.“ Nejvíc jí sednul rodák z New Yorku Albert. Pracoval jako malíř a tatér. A přišlo mu, že potěmkinovská svatba není víc než pohodový přivýdělek, který se mu šikne pro živení jeho koníčku – auta. V přepočtu dvě stě tisíc korun z celkové částky připadlo jemu. Aby se vyhnuli obávanému pohovoru s imigračním úředníkem, budovali fiktivní vztah. Museli si stanovit plán a plnit ho krok za krokem. Zaprvé scházet se několikrát týdně a fotit i ty největší blbosti, aby měli dostatek důkazů o velikánské lásce až za hrob. Zadruhé sestavit jeden druhému skripta s podrobným životopisem, rodokmenem, velikostí oblečení, oblíbenou barvou a jídlem, zkrátka se vším, co bychom si všichni o svých partnerech měli pamatovat, ale stejně si to nepamatujeme. Zatřetí sestěhovat se a – v řeči úředníků – úplně stvrdit lásku. A přinejlepším hned několikrát. „Musela jsem se hodit do módu, že Albert je mým partnerem. Tak trochu jsem svědomí dala do kouta a roli si snažila užívat. On taky. Říkal mi, že se strašně bál, aby si ho nevybrala nějaká ošklivka.“

Není fotka? Deportace!

Už zbývala jen svatba. Nebylo potřeba žádné velké slávy. Hlavně aby na obřad dorazila rodina a přátelé. A fotograf. Protože v USA bez pořádné haldy fotografií není nic opravdové. Svatba bývá nejdůležitějším bodem v každém kašírovaném vztahu, který imigrační úředník bere do svých pařátů a pitvá ho do nejmenších detailů. Velké procento občanství chtivých dojede na to, že jedna strana rodiny nechce podporovat ničení posvátnosti svazku manželského a odmítnou se takové svatokrádeže zúčastnit. Jakmile nedorazí, není něco v pořádku. A na to mají byrokrati obzvlášť vypěstované nosánky. „Svatbu jsme měli na venkově, kde bydlela Albertova babička. I když to bylo jedno velké divadlo, stejně jsem brečela. A mamka taky.“ Všechny podmínky byly splněny. I ty nepsané. Oba uměli skripta nazpaměť a fotografie si našly místo ve velkém fotoalbu. Založili si vlastní bankovní účet a schovávali vše, co by je mohlo zachránit před pádem do úřednické propasti. Albert požádal o podmíněnou zelenou kartu, která na dva roky povoluje partnerovi či partnerce pobyt v USA.

„Dala jsem na rady ostatních a pořídila si právníka. Jeho úkolem bylo shromáždit všechny potřebné podklady a v případě úřednické invaze být mým štítem.“ Bez právního zastoupení by mohlo dojít k průšvihu. Služby se vším všudy sice stojí v přepočtu sedmdesát tisíc korun, ale není nad pocit jistoty. K tomu dalších několik desítek tisíc jen za podání žádosti o zelenou kartu. A už jsme na zmíněném půl milionu. Za něco, co může lusknutím prstů zmizet v šustění úřednických lejster. Na potvrzení žádosti se čeká různě. Každý stát to má jinak. V průměru půl roku. Během čekání se může ve schránce kdykoliv objevit dopis s předvoláním. Každé otevření poštovní schránky bylo ruskou ruletou. Prásk! Po čtyřech měsících to přišlo. „Děsně jsem se bála. Slyšela jsem příběhy, kdy deportovali lidi kvůli tomu, že řekli špatně oblíbený sport partnera. Ale to jsou asi jenom mýty. Pán, který nás zpovídal, byl milý. Ani se nás neptal odděleně, jak bývá zvykem.“

Rozplynula se pohádka

Nakonec si vyzvedla svou provizorní zelenou kartu. Aby bez problémů získala úplnou, stačilo alespoň na oko vydržet ve společné domácnosti další dva roky. Třeba i odděleně, to už bylo jedno. Naštěstí pro Katarzynu byl Albert člověkem, se kterým opravdu mohla nějakou dobu žít, i když to mělo k lásce daleko. „Vydrželi jsme spolu bydlet ještě rok po tom, co už jsem byla oficiálně občankou USA. Myslím, že jsem měla velké štěstí. Kamarádka Basia, která mě do toho celého namontovala, s tím svým dost bojovala. Hned po svatbě si nabrnkla jiného chlapa a její falešný manžel pěkně žárlil. Rozešla se s milencem a podřídila se domácí diktatuře.“

Je život v USA jen třpytící se iluze?

Dnes má Katarzyna svůj vlastní byt, auto a pořádnou práci. V hotelu, kde začínala jako uklízečka, se stala manažerkou. Vidí New York stejně růžově, jako ho viděla na začátku své cesty? „Nic, co se třpytí, není nakonec tak dokonalé. Ale pořád je to lepší než Polsko. V USA je obrovským problémem zdravotnictví. Onemocníte a klidně kvůli tomu zkrachujete. Jenže v Polsku to není o moc lepší. Abyste byli dobře léčeni, potřebujete soukromého doktora. New York se třpytí pořád. Jsem spokojená. Polsko se v mých očích netřpytilo nikdy.“

Jan Uhlík

Každoročně navštěvuje Polsko, svou druhou domovinu. Nejvíce ho baví poznávat zblízka své kořeny, sbírat střípky kultury a skládat z nich pestrobarevnou mozaiku. Mimo to je neustále na cestách s Apollinairem, Rimbaudem a Bieblem. Nejraději okouší atmosféry míst prolezlých smrtí.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK