Kulturní šok Angola

Angola: Cesta do středu země minovým polem

  • Příroda
    9
  • Ethno
    9
  • Památky
    2
  • Party faktor
    3
  • Pro děti
    3
  • Cenová dostupnost
    4

Náš člověk v Angole. Zemí někde mezi Tunisem a JAR. Dá se tu pohodlně bydlet?

Větřík pohrávající si s plakátem hledaného zločince střídavě skrývá a odkrývá jeho tvář. Černoch na plakátu vypadá jako všichni ostatní černoši kolem. Krade auta a prý si říká Kristus. Zpoza letištní budovy pokryté dírami od kulek se vyštrachá ani ne desetiletý kluk, bosý, špinavý, oblečený do zbytků saka. Na zádech má mladší sestřičku. Vypadá to jako roztomilá dětská hra – ona má nohy pevně obtočené kolem jeho trupu, drží se ho za ramena a nechá se jen tak z legrace nést. Z legrace… Děvčátko má nohy zkroucené po obrně a bratr ji nosí na zádech pořád. Celý život. Jejich těla jsou už vytvarovaná tak, že do sebe zapadají. Sourozenci na život a na smrt.

Angola, Kuitu

Člověk až kroutí hlavou nad tím důmyslem, jak a z čeho se dá vyrobit kolečko. No, koneckonců, stačí to kolo a trochu dřeva. A z týpka se rázem stane businessman – závozník.

Ve večerním šeru a zvířeném prachu se z koutů města vynořují míhavé, barevně oblečené postavy, z černých tváří vystupují bílé zuby, vyceněné skoro pořád v nekonečném úsměvu. Hlavní ulice, povrchem připomínající tankodrom, je plná modrých dodávek Toyota Hiace, které tu suplují městskou hromadnou dopravu. Říká se jim kandongeira, stejně jako ženám, které na svých hlavách nosí všechno od ošatek s ovocem přes pytle s moukou, těžké dřevěné klády až po motyky. Vítejte v Luandě, hlavním městě Angoly. Země, v níž posledních 40 let zuřila válka (10 let osvobozenecká, 30 let občanská), země, která se po válce narovnává a vrací k normálnímu životu, země disponující ohromným nerostným bohatstvím a potenciálem, který zatím nedokázala využít.

Začíná to tu vypadat optimisticky

„Luanda je teď pro své obyvatele moc malá. Dřív tady žilo nějakých 600 000 lidí, jenže během války se sem začali stahovat uprchlíci z celé země a najednou máme 2 miliony Luanďanů. Možná i víc, nikdo neví, kolik lidí tu vlastně žije. Na to tohle město nebylo stavěné. Poslední dobou mají ale Angolané důvody k radosti. Země se vzpamatovává z válečných desetiletí a budoucnost začíná po dlouhé době vypadat optimisticky.

Angola, jídlo
Jojo, žádný strach, před chvílí tu byla na kontrole hygiena.

Zapomeňte na bederní roušky z National Geographicu

V denním světle dostává město jasnější tvary. V ulicích se potácejí nejzoufalejší žebráci v otrhaných hadrech, mrzáci s těly pokřivenými obrnou či oběti nášlapných min bez nohou, všude pobíhají tisíce dětí. To je Afrika. Zapomeňte ale na bederní roušky z National Geographicu. Luanďané chodí v typických barevných košilích a kostýmech, ale i v modrých džínách a západních tričkách nebo oblecích s kravatou. Všichni na sebe halekají, smějí se téměř nepřetržitě a hudba zní ze všech stran. V celém mumraji často probleskne uniforma. Modrá policejní, zelená vojenská. Každý oficír má samopal a ve městě tak trochu panuje atmosféra totalitního státu. „Schovej ten foťák,“ syčí na mě kamarádka, když se před námi vynoří policista. Pobývá v Angole již delší dobu a ví, co se patří. „Zvlášť tady v Luandě jsou na to poldové dost alergický. Jestli se nechceš dostat do problémů a platit jak mourovatej, tak před nima radši nikdy nefoť. A už vůbec nemiř objektivem na něco jako banku, letiště a tak.“

Angola, bývalé kino.
Portugalci si z domova přinesli svojí architekturu. Paneláky teda za moc nestojí, ale spousta budov, nyní v lepším či horším stavu, mají svůj kouzelný šarm. Člověk si musí říct, že oni věděli, jak žít. Pastelové barvy a spousta zajímavých futuristických doplňků svojí doby, by mohly vyprávět. Bývalé kino.

Paneláková Afrika

Těžké boje přímo v Luandě sice nebyly, ale spousta ulic a domů vypadá, jako by je zasypaly tříštivé granáty. Během dlouhé občanské války byla buď zničena, nebo zcela zanedbána a odsouzena k rozpadu většina z toho, co v Angole do té doby stálo a fungovalo. Hlavní město není výjimkou. Pomalu se rozpadají i nádherné koloniální paláce a vily, které připomínají lepší časy před válkou. Na zemi se střídá jasně oranžová hlína, tak typická pro Angolu, s černým asfaltem plným děr. Také tak typických… Rozmanitá architektura kombinuje všechny možné styly – stavby socialistického typu, koloniální i typicky africké. Vidíte zde klasické ošuntělé paneláky, občas se zaskví vila po Portugalcích s novou fasádou v pastelových barvách, sousedící s tradičními domečky z nepálených cihel, takzvanými mabululu. Do toho se míchají přízemní budovy neurčitého stylu, kargo kontejnery, sloužící jako kanceláře, hotelové pokoje či byty, a občas je to vše zastíněno něčím, co by se dalo nazvat zestárlým mrakodrapem.

Angola, minové pole
Vyjížďka Angolou vydá za návštěvu slušného vojenského muzea. Je to dost autentické a teď už to vypadá skoro srandovně. Zvlášť když si z toho děti udělali prolézačky. Ale bacha na to. Některé vraky jsou zaminované i teď.

Na silnicích je oragnizovaný zmatek

Vozový park je neobyčejně pestrý. Auta všech možných výrobních značek, dost často ještě se státními značkami D, NL, B nebo rovnou čínskými či japonskými, křižují silnice a vyjíždějí ze všech stran. Některá mají řízení nalevo, jiná napravo, z několika odpadávají kusy plechu. Čas od času ulicí prosviští i úplně nový mercedes či BMW. Přes celkový chaos však řidiči překvapivě používají blinkry a občas se vyskytne i fungující semafor, jehož signály všichni respektují.

Tradiční africké osídlení z vlnitého plechu

Dvouvrtulové letadlo pro asi 10 lidí pomalu letí do středu Angoly, jeho cílem je Huambo, hlavní město stejnojmenné provincie. Z okénka je vidět poněkud jednotvárná krajina náhorní plošiny Planalto Central. Občas je zelená, občas laděná do hněda, občas ji protne řeka. Co prakticky chybí, jsou lesy. Skoro všechny byly vykáceny a spáleny během války. Divoká zvířata dopadla podobně.

Města se objevují jen sporadicky. Jejich centra jsou skoro vždy obklopena hliněnými mabululu. Mabululu nejsou přímo ghetta – je to spíše opravdu původní africké osídlení, budované z tradičních materiálů, tj. cihel z nepálené hlíny a slámy na střechách. Dnes slámu často nahrazuje vlnitý plech zatížený kameny. Pokrok se nedá zastavit. Ve srovnání s poměrně výstavnými centry měst ale mabululu přeci jen dost kontrastují.

Angola sídliště, střelba
I na tohle si rychle zvyknete.

Angola, střelba

Prostřílené je tu všechno

Planalto Central, zvláště provincie Huambo a Bié, je místo nejtěžších a nejdelších bojů, zde se válčilo téměř nepřetržitě 30 let. Ve městě Huambo je to na první pohled vidět – domy poseté neuvěřitelnou spoustou děr a dírek po kulkách, paneláky s očouzenými otvory po dělostřeleckých granátech. Jsou všude. Celé to začalo bojem za osvobození od Portugalců. Pak následovala občanská válka – boj o moc, který trval plných 30 let. Dvě hlavní strany konfliktu byly MPLA (víceméně vládní strana, podporovaná tehdejším socialistickým blokem) a UNITA (rebelové vedení charismatickým Jonasem Savimbim, podporovaní JAR a Západem). Historie války je nepřehledná a nikdy by nebyla tak dlouhá, kdyby Angola nedisponovala ohromným nerostným bohatstvím. MPLA ovládala ropná pole, UNITA diamantová naleziště. Zbraně dodával celý svět, tehdejší Československo nevyjímaje. Válka probíhala typicky africkým způsobem – byla plná zvratů a porušených příměří. Sousedé po sobě střílejí, vraždí se navzájem, nastražují na sebe pasti. O to víc je fascinující, že ve finále jsou všichni ochotni na všechno zapomenout. Na Balkáně něco takového možné není…

Cesta do středu země minovým polem

V dáli mizí město Huambo s proděravělými věžáky a my se pomalu suneme po silnici směr Kuito, provincie Bié. Když pomalu, tak pomalu, protože silnice je opravdu v bídném stavu a neumožňuje jet více než 40–50 km/h. Často se objevují bílo-červené sloupky s lebkou, které značí začátky a konce minových polí. Průběh minového pole je potom značen bíločervenými kamínky po okrajích silnice. Za kamínky není radno vstupovat, kromě úzkých koridorů vyznačených bíle a červeně natřenými klacky, jež značí odminované pěšiny. Vůbec nemám příjemný pocit, když si musím odskočit pár kroků mimo asfaltový povrch silnice i v místech, kde minové pole není značeno.

Cestou míjíme vraky vojenských vozidel, které zde zůstaly tak, jak skončily. V lepším nebo horším stavu, ať už najely na minu, nebo byly zasaženy palbou. Vypadá to tu jako v solidním vojenském muzeu – tanky T-55, T-62, obrněné transportéry všech možných druhů. Z některých už zbyl jen rám podvozku a pár kol, protože jejich plechy Angolané rozebrali jako cenný stavební materiál. Ty nejzachovalejší vraky lemují bíločervené kamínky – jsou zaminované. Všechny mosty na cestě byly vyhozeny do vzduchu, a tak řeky překonáváme po provizorních, dost nejistě vypadajících lávkách.

Farmářské trhy.
Angola, Adidas
Tohle bylo naše blízké setkání třetího druhu. Cestou někde mezi Huambem a Kuitem jsme vyskákali z naší Lady Nivy, že se vyčůráme. „Snad tady nebudou miny“. Miny tam nebyly, ale zase na nás vyskákaly domorodé ženy. Nepochopil jsem proč mají klíč na krku, když žijí v křoví. A taky kde se vzalo to tričko Adidas. No jo, práce neziskovek…

Rozstřílené město se vrací k životu

Kuito, hlavní město provincie Bié, patří mezi válkou nejvíce postižená města v Angole. Nefunguje tu žádné veřejné osvětlení, do tmy jen občas probleskují rozsvícená okna domů, které mají buď štěstí, že jsou napojeny na torzo elektrické sítě, nebo mají svůj vlastní generátor.

Fotbalový stadion má vystřílených takových vchodů, že nemá cenu vybírat vstupné. Postává zde chlapík, který si říká Raul. „Dřív jsem pracoval jako guarda (hlídač). Hlídal jsem sklad s potravinami a někdy přišli vojáci, že chtějí jídlo, a já jim musel vysvětlovat, že oni jídlo dostanou v kasárnách, že tohle jídlo je pro civilisty. Občas to bylo dost nebezpečné, ale vždycky si nakonec dali říct. Teď jezdím jako řidič pro Care International a tuhle práci mám mnohem radši.“ Dál se dozvídáme, že stejně jako skoro všichni Angolané miluje fotbal a moc slavil, když se Angola probojovala na mistrovství světa. A že nejlepší auto je Toyota Land Cruiser. Také vypráví o tom, jak to bylo za války: „Moje matka umřela, když šlápla na minu. První manželku a syna mi zastřelili. Jo, nebylo to dobré. Jsem rád, že už je klid, moc rád.“

Více pastevců, dětí a rozstřílených míst si prohlédněte v naší galerii:

Češi v Angole

Tak trochu jako zjevení působí v Bié zcela nově vypadající budovy středních škol a mezi nimi i Střední zemědělská škola Institutu tropů a subtropů při České zemědělské univerzitě v Praze. Školu zde již dva roky úspěšně provozuje skupina několika doktorandů z České republiky.

„Nemám rád chemii, je nudná a je složitá. Ale baví mě informatika – počítače a tak. No a kdyby to šlo, rád bych šel po škole na univerzitu do Čech. To znamená, že se musím hodně učit, tak uvidíme,“ říká Severino, jeden ze tří studentů, které potkáváme před školou. Je jim mezi 22 a 28 lety, mají svoje více i méně oblíbené profesory a předměty, večer chodí na diskotéky a hrát kulečník, balí holky a někteří už mají děti. A všichni jsou rádi, že je po válce, a věří, že se už nebude opakovat. I oni museli vzít před pár roky do rukou samopaly a bránit město.

Angola, kostel, nedělní škola
Tohle byla momentka z nedělní mše v kostele v Kuitu. Tam, kde zuřili nejtvrdší boje. Ty děcka byla úplně stejná jako všude. Smáli se, divili se a ptali se: „Co tu děláte?“ Některým foťák vadil, v některých se projevovaly modelkovské sklony. Uvidíme, co z nich vyroste.

 

Angola hospoda
Naše oblíbená hospoda v Kuitu. Ani nevím, jak se jmenovala, ale my ji překřtili na „U dvou bombiček“. Pivo Ngola bylo vždy studené a sametové. Jen točené neměli.

Pavel Jirát

Už 14 let žije jako český expat v cizině a užívá si nomádského života už na třetím kontinentě. Pracoval v Kuvajtu, ve Švédsku a Kataru. Zbytek procestoval na vlastní pěst a laptop. Když člověka necítíte, nejste dost blízko. Čtěte jeho Pajero blog (http://www.pajeroblog.cz)

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK