Tipy a triky

Je cestování jako heroin?

Závislost na cestování. Oběti této duševní „poruchy“ jsou nuceny neustále a nekonečně cestovat.

Na desítkách kratších i delších cest po světě jsem prožil skoro čtyři roky života. Všiml jsem si, že čím delší dobu jsem byl pryč, tím těžší byl psychologicky návrat. Roční pozemní cesta z Prahy do Indonésie? Když jsem se po všech těch zážitcích vracel domů a tramvaj se blížila k ulici, kde bydlím, prožíval jsem očistec. Opravdu to končí?!

Síla heroinu

Věděl to už před více než sto lety cestovatel Sven Hedin, který v knize Tibet (1873–1897) napsal: „Myšlenka moje zrála a brzy bylo rozhodnuto. Musil jsem zase zpět do velké svobody pouště, tam ven do daleké roviny mezi sněhem pokrytými horami Tibetu. Neuposlechnouti tohoto vnitřního hlasu, který mluví tak silně a zřetelně, znamenalo uvrhnouti se ve zkázu a zhoubu. Člověk musí věřiti v jeho božský původ, musí také spoléhati a věřiti v sebe sama a podrobiti se hořké bolesti, kterou přináší rozloučení s domovinou na dlouho a na nejisto.“


Hedin tak pojmenoval asi největší nebezpečí, které vám při cestování hrozí: že se na něm stanete chorobně závislí. Pocit naprosté svobody, radost z poznávání cizího a podivuhodného světa a slast z vypadnutí z každodenního nudného pracovního života doma má totiž sílu heroinu. „Teď je pryč a pryč to všechno – nechtěj si a nebo chtěj, / nejede mi žádná tramvaj od Temže až k Mandalay, / v Londýně jsem začal chápat slovo veteránských rad: / Ten, hlas východu kdo zaslech, o jiný už nechce dbát,“ napsal v roce 1892 Rudyard Kipling v básni Mandalay. Voják britského impéria v ní nostalgicky srovnává studené londýnské klima a tamní upjatou společnost s exotikou a volností východu.

V tomto článku jako důkazní materiál předkládáme myšlenky význačných cestovatelů, závislých na hledání iluzí i poznání. Na fotce uprostřed Sven Hedin a cca 5 tibeťanů.

Když se objeví syndrom dona Quijota

Stačí prostě jen jedna jediná delší cesta, a jste ztraceni. Budete postiženi „cestovatelskou nemocí“, kterou David Tomory ve slavné knize A Season in Heaven. True Tales from the Road to Kathmandu (1996) popisuje těmito slovy: „Oskar se vydal do Indie, protože (jak mi vysvětloval) prý trpěl ‚syndromem dona Quijota‘. Oběti této duševní ‚poruchy‘ jsou nuceny neustále a nekonečně cestovat, přičemž se stále pokoušejí připodobnit skutečný svět, defilující před jejich očima, vznešené ideji toho, jaký by svět MOHL být…“

Třeba mě to přejde?

Cestovatelská nemoc je nevyléčitelná a člověk jí trpí až do konce života. Jaké jsou její příznaky? Po návratu domů budou vaše myšlenky už neustále bloudit kdesi vysoko v horách, daleko v chrámech a na bazarech a vy budete přemýšlet, jak se do exotických zemí zase co nejdřív vrátit a pobýt tam co nejdéle. Toho se bojte, a ne únosu muslimy, přepadení lidojedy, okradení lstivými domorodci či uštknutí jedovatým hadem.

„Kdo jen jednou poznal půvaby Orientu, je ztracen,“ shrnuje to A. V. Hromada v knize Kouzlo Orientu (1928). „A vrátiv se do své domoviny na severu, znovu a znovu vzpomíná na něhu východních nocí, na písečné pouště, růžová pole, na kvetoucí města se zlatými kopulemi a štíhlými minarety mešit s úzkými uličkami a omamně vonícími zahradami, na duary synů pouště, na poslední harémy, prosycené vůní nejdražších parfémů a východní lásky, lásky velké, ohnivé a věčné. Vzpomínáme na tebe, Oriente. Jsi věčným lákadlem nás, dětí střízlivé Evropy. Tak zmocnil jsi se našich srdcí, čarovný Oriente, jejž nikdo, byť sebeodvážnější, kouzla nezbaví…“

Roman Vehovský. Původní profesí telekomunikační technik, dnes módní guru a cestovatel.

Sedm let na cestě

Klasickým příkladem doživotního postižení cestováním je Roman Vehovský. V září 2002 se rozjel po zemi do Indie podle mého průvodce Cesta na Východ (1999). Nakonec se to ale trochu protáhlo. Tohle je jeho pocit z tak dlouhé cesty:

Po světě jsem hodně jezdil už dřív, ale tahle cesta byla jiná. Neměl jsem stanovený návrat a nechával se unášet větrem osudu a náhody. Všechno jsem bral jako výzvu a ničemu jsem se nebránil. Nevěděl jsem, co bude za měsíc, za rok, ani kde večer složím hlavu. Všemu jsem nechával volný průběh. Doma jsem neměl nic, co by mě tam drželo, tak proč se tam vracet?

image
Když cestujete, nemusíte automaticky dopadnout jako hipík. Fotka New Yorku od 21letého londýňana. Tenhle fenomén je označován jako gap year (roční mezera). Mladí zápaďáci si udělají rok pauzu mezi ročníky školy a vyrazí cestovat a poustovat fotky na Instagram.

Původně jsem chtěl dojet pozemní cestou přes Asii do Austrálie, ale zvládl jsem to během jednoho roku. Přes Indii, Thajsko a Malajsii jsem dorazil na Sumatru a pak to vzal přes Indonésii až na Východní Timor do města Dili. Bohužel jsem nenašel žádnou loď, takže jsem musel do Darwinu letět. V Austrálii jsem pracoval na farmách a našetřil si nějaké peníze. Umožnilo mi to vrátit se do jihovýchodní Asie a rok a půl tam cestovat. Letadlem do Bruneje, trajektem na Filipíny, přes Vietnam stopem do Číny, ze Šanghaje lodí do Japonska, odtamtud do Jižní Koreje… Nový Zéland pak přišel s novou vízovou politikou. Potřebovali lidi na sezonní práce v zemědělství, a tak jsem si tam zase asi rok vydělával na další cestu po Asii. Vydal jsem se stopem ze severní Číny do Mongolska a pak z jižní Číny přes Laos do Thajska.

Spočítejte si cenu cestovního pojištění s 50% slevou od Sláva nazdar výletu!
Na kolik dní jedete?
Kolik Vám je?
Kam jedete?
 
Chci se hned pojistit
Sleva bude automaticky započítána.
Pošlete mi slevový kód
Cestujete později? Pošleme vám slevový kód do emailu.
Připomeneme se 4 dny před odjezdem.
Odeslat

Nakonec se to protáhlo na sedm let. Přemýšlel jsem, co dál. Vzít to přes Aljašku do Kanady, nebo se vydat přes Pacifik do Jižní Ameriky? Taková cesta kolem světa by nebyla výlet na dva roky. A taky hrozilo, že už se nikdy nevrátím domů. I takové poutníky jsem na cestě potkával… Chtěl jsem ještě vidět babičku, než umře, rodiče začínali šedivět (prý ze mě) a malé děti v příbuzenstvu už na mě zapomněly. A tak jsem si řekl, že je čas na návrat. Nakonec přece vždycky můžu vyrazit znovu kolem světa a vzít to z druhé strany. Z Asie jsem se po sedmi letech rozjel do Evropy stejnou pozemní cestou, jakou jsem kdysi vyrazil – z Indie přes Pákistán do Íránu, Turecka… Prostě jen opačným směrem.

Mělo to nějaký smysl?

Sedmiletá cestovatelská zkušenost mi úplně změnila život. Sám na sebe se dívám jinak než předtím, život vnímám s mnohem větším nadhledem. Ale především jsem si uvědomil, jak zbytečně lpíme na materiálních věcech. Nechci vést rádoby chytré filozofické řeči, ale zařazení do „normální“ společnosti je po návratu z dlouhé cesty složité. Nevím, co budu v životě dělat, ale ani to moc neřeším. Zatím o své cestě dopisuju knížku – je to cíl, který mě drží doma. Ale až bude hotová, možná zas odjedu.

Ivan Brezina

Na desítkách výprav do asijských zemí prožil více než tři roky života. Je autorem legendárního cestovního průvodce Cesty na východ (o pozemní trase z Česka do Indie) a jako novinář se specializuje hlavně na cestování. Píše třeba pro přílohu Víkend MF Dnes, také pro Travel Digest, Koktejl nebo Elle. Pro cestovatelský pořad Objektiv České televize natáčí reportáže, kterých bylo až dosud odvysíláno více než osmdesát.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK