Zelené pláně, leprikoni, Guiness, Pán prstenů… Byl jsem si naprosto jistej, že mě Dublin nemůže zklamat. Ve skutečnosti to bylo horší než hrozný.
Leprikoni mě varovali, ale já neposlouchal
První signál, že tohle město nebyl dobrej nápad, přišel hned během letu – letadlo kvůli silnýmu větru málem spadlo. A jakmile jsme vystoupili, uletěla mi čepice. Varování?
Druhý signál přišel záhy. Cesta z letiště taxíkem na hotel měla stát max. 30 eur, podle informací z hotelu. Nakonec stála dvakrát tolik. V tu chvíli jsem ale pořád odmítal podlehnout intuici, že tenhle výlet bude katastrofa. Bohužel.
Pravidlo číslo 1: neplatí žádná pravidla
První ráno jsme se probudili do celkem příjemnýho slunečního dne, naprali do sebe pravou full irish snídani a rozhodli se konečně vyrazit do města. Čekáme poslušně na přechodu, až bude zelená. Začínám si ale všímat, že lidi kolem mě normálně přecházejí. Dívám se teda znovu, pořád červená. Najednou do silnice neohroženě najede mamina s kočárkem. Mám nutkání se tam vrhnout a zachránit to nebohý dítě v kočárku. Ukazuje se, že není třeba, řidiči zastavují a nechávají maminu projet. O. k., sice jsem to úplně nepochopil, ale neřeším. Teda až do chvíle, kdy si uvědomím, že vrhat se pod kola je v Dublinu asi úplně normální. Je jedno, jestli jste babička o holi, mladej puberťák nebo maminka s kočárkem. Na červenou se tady prostě nehraje.
Auta a smrad
O to horší je, že v Dublinu vedou veškerou dopravu středem města. Žádný obchvaty, tunely… Ne, pěkně trojproudovky přímo v centru. Takže jdete kolem řeky, chcete vidět ty krásný (haha) výhledy na město, ale místo toho dejcháte koncentrovanej smog a musíte dávat bacha, aby vás nepřejel kamion. Mají tu sice tramvaj, ale ta pokrývá sotva tak jednu dvacetinu města. Skoro bych si troufl říct, že má dohromady 5 zastávek. Tím pádem jsou tu všude double deckery, který zasmraďujou město ještě víc a blokujou jakejkoli výhled.
Znáte někoho, kdo jede do zahraničí? Pošlete mu slevu 50 % na cestovní pojištění od našeho partnera AXA Assistance.
3 hodiny fronta
Tím se dostávám k památkám. Nevím, jestli jsme tak hloupí nebo zhejčkaný z Prahy, nebo v Dublinu FAKT NIC NENÍ. Dobře, abych byl přesnej – jsou tu asi dva kostely, jeden pomník a muzeum Guinnessu (kde stojíte 3hodinovou frontu a zaplatíte 20 éček). A vlastně ještě muzeum Leprikonů, který je příšerný. Druhej den jsme reálně neměli co dělat. Takže nám nezbylo nic jinýho, než nonstop vysedávat v hospodách. Možná proto se říká: Pubs – the sunblock of Ireland (Hospody – irská ochrana proti slunci). Jo a pokud si chcete dát někde sraz s kámošema, rozhodně ne v Temple baru, je to past! Nejenže je to šíleně předražený a turistický, ale Temple bar je celá jedna část města. A každá druhá hospoda se tam jmenuje Temple bar. Takže good luck s navigací.
Mistrovství v palačinkách a vajíčkách
Ohledně hospod a cen vůbec. Je tu draho. Stejně draho jako v Londýně, s tím rozdílem, že v Londýně je reálně co dělat. Pivo je tu slabší než u nás a dáte za něj kolem 6 eur. Jídlo je takovej průměr a najíte se kolem 10 eur, pokud nechcete obrážet fancy restaurace. Jediný, co bych řekl, že fakt umí, jsou palačinky a vajíčka. A lidi jsou tu vesměs hodný.
Nikdy jsem se víc netěšil, až budu zas namačkanej v přeplněným letadle nízkonákladovky směr Praha. Pár dní po příletu jsem si uvědomil, že jsem vlastně o Dublinu s nikým nikdy nemluvil. A došlo mi proč – není o čem.
