Interview Lowcost triky

Jak vydělat peníze na vlastním cestování? Víme!

Rozhovor se zakladatelem závodu LowCost Race o tom, jak si svoje cestování víc užít. Ale i o tom, že Airbnb už není to, co bývalo. Milan Miky Škoda je kluk, který se na cestování umí dívat nově.
Pro náš speciál o závodu LCR klikněte zde.

 

Tvůj závod je hodně o stopu. Není ale stop v dnešní době lowcostů už překonaný?

Pokud se někam chci dostat rychle, třeba se chci rychle podívat do Říma a mám na to víkend, tak poletím lowcostem. Ale tady nejde o to, dostat se někam a včas. Spíš užít si tu cestu jako takovou. Já taky když potřebuju jet do Brna, tak nestopuju. Protože vím, že bych si to neužil, byl bych nervózní, koukal bych na hodinky a ten řidič by z toho nic neměl. A já bych ušetřil nějaké dvě stovky. To mi za to nestojí. Ale pokud si chci užít víkend, tak to neřeším a mám ten zážitek mnohem silnější a mnohem zajímavější, když stopuju a nevím, kam dojedu.

Je to tedy jen pro studenty, kteří mají spoustu času?

Studenti na to reagují nejlíp, ale vzhledem k tomu, že závod trvá 10 dní, naším záměrem je to nabídnout jako alternativu právě těm, kteří jezdí na běžný dovolený. A už se to loni docela dařilo. Takovíhle lidé tam už byli. Letos na to chceme zacílit ještě víc. Na lidi někde v období mezi školou a rodinou.

Ze startu závodu LowCost Race 2016. Na Letné v areálu Výletná.
Tohle je tedy něco jako P2P cestovka současnosti?

Asi se to tak dá říct. Protože jakmile si ty u klasické cestovky zaplatíš zážitek, máš itinerář, víš, co se přesně stane, a máloco tě dokáže překvapit. Na jednu stranu ano, ty víš, že se pravděpodobně nic špatného nestane, ale ty taky víš, že se tak nějak nestane vůbec nic (smích).

Takže adrenalinové cestovky jsou podvod?

Cestovky nejvíc cílí na poznávání, objevování a zážitky. Nic z toho nedokážou nabídnout v plný míře. Poznat, objevovat, o. k., ale už to máš zorganizovaný a nejsi toho tvůrce. A originální zážitek to není ani náhodou, když už to zažilo deset tisíc lidí před tebou. Takže my se snažíme přinutit lidi, ať si to zorganizují podle sebe.

Je stopování bezpečné?

Já zase tak moc nestopuju, ale zatím jsem se nesetkal s žádným průšvihovým příběhem. To, že někdo nedodržoval pravidla zdravého rozumu a někdo mu ujel s batohem, to se může stát. Ale to se může stát člověku i na letišti.

Mikyho trek na Matterhorn, Itálie.
Jaká jsou stopařská pravidla?

Třeba že si nedávám batoh do kufru. A pokud ano, tak když vystupuju, tak svoje dveře zavírám až potom, co si vyndám věci z kufru. Protože jakmile vystoupím z auta a zavřu dveře, víc to nabádá, aby mi ten člověk s věcmi ujel. Ale nejzásadnější je nenastupovat k někomu, kdo mi nesedí. Dát na intuici. Další častá chyba, co dělají nezkušení stopaři, je, že berou jakékoli auto. Někoho zastaví a oni hned nasednou, což nemusí být z hlediska další jízdy úplně taktický. Je dobrý nejdřív se domluvit, kam jedu a kam jede ten člověk. Protože někdy se můžu dostat jen na ještě horší stopařský místo. Udělám to jen v případě, že jsem fakt na blbým místě a chci se dostat kamkoliv jinam. Pak vezmu cokoli. Ale jinak je dobrý si počkat, vzhledem k tomu, že to trvá… řádově řekněme 15 minut. Samozřejmě jak kdy a jak komu, záleží i na typu místa. Ale určitě je lepší počkat na druhý, třetí, vhodnější auto.

No počkej, já jsem na stopu třeba čekal i celej den.

Tak to jsi měl špatný místo, nebo ses málo usmíval (smích). Mě berou obyčejně v řádu minut. Samozřejmě záleží na místě. Třeba hodně špatně je to celkově na jihu. Itálie, Španělsko. Kamarád dokonce říkal, že viděl ve Španělsku na svodidlech v češtině nápisy TADY SE NEDÁ STOPOVAT. Docela dobře se stopuje na severu, ale zase kamarádka stopovala v Norsku a říkala, že ji vzalo každý druhý auto, což bylo asi tak po šesti hodinách.

Velmi “reprezentativní” Mikyho portrét z vrcholu Breithornu, Švýcarsko.
Používáš Bla Bla Car?

Občas ano. Za mě je ale jedna nevýhoda to, že je záměr povídat si. Proto se to jmenuje Bla Bla Car. Přidaná hodnota by měla být v tom, že poznám další lidi. Ale často se to zaměňuje za to, že jde o to, jen ušetřit. Ale to by nemělo být na hlavní místě, ušetřit, ale jen jako přidaná hodnota neutratím tolik. A možná to není jen můj dojem, ale myslím, že jsem to i slyšel z nějaké statistiky, že i podobně divně je to i s Airbnb.

Airbnb už není to, co bývalo?

Ten server vzniknul na myšlence poznávat místa skrze oči místních. Ale stalo se z toho jen levný ubytování. Dnes je to jen o ceně. A to je maličko škoda. Takže když už to použiju, třeba ten Bla Bla Car, tak jen když jsem v náladě s někým si povídat. Mám přítelkyni v Německu, teda ona je to Ruska, ale jezdím do Německa furt a Bla Bla Carem jsem jel jen dvakrát. Ona když ta cesta trvá třeba sedm hodin, tak radši pracuju na počítači. A když si sednu k někomu do auta, nebylo by to úplně ono. Takže je super, že tyhle služby jsou, ale chce to je nevyužívat jen proto, že je to levný.

Kupuješ si na cesty průvodce nebo něco stahuješ?

Já si nekupuju průvodce. Na internetu vyhlídnu, co bych chtěl vidět, a pak už si to řeším podle sebe. Přijde mi, že když dopředu nevím, kde se kupují lístky, že mě to donutí zeptat se těch lidí, a to je na tom super (rozzáří se). Dát tři stovky za Lonely Planet je o. k., ale já tu knížku s sebou tahat nechci.

 

Vybíráme pár povinných fotek z Mikyho cestovního lajfsajlu:

 

Když jedeš s holkou, nemáš někdy problém s tak spartánským cestováním?

Je dobrý si před cestou jasně říct, co od toho čekáme. Jel jsem třeba s bývalou přítelkyní do Maroka a neměl jsem čas se tomu dopředu věnovat. A ona to celý naplánovala, udělala nejvíc práce. Jenže já jsem chtěl do hor a ji zase zajímalo město. Takže jsem byl nakonec zklamanej a ona taky.

Dá se na cestování nějak vydělat?

Určitě ano. Minimálně tím, že budeš blogovat. Musíš to mít trochu v krvi. Anebo náročnější je vlogovat (video).

A vyděláváš na čem? Na inzerci?

Máš možnost vydělávat buď od sponzorů, že tam dáš nějaký product placement, nebo v případě, že máš dost fanoušků, YouTube ti platí za zhlédnutí, což je spíš tak navíc.

Znamená to tedy i nějakou práci před odjezdem? Obcházet partnery, prezentovat se u klientů…

S největší pravděpodobností ano.

Na Kavkazu v Gruzii jsme při stopu narazili na řidiče, který 14 dní s nikým nemluvil.
Když budu ale fungovat třeba jako vloger, užiju si ještě to cestování?

Je to trochu vnitřní boj. To, co nejvíc prodává, je autenticita. Ve chvíli, kdy už si to točíš, děláš selfie atd., sám se chováš maličko jinak a i ten zážitek je maličko míň autentickej. Na druhou stranu jsou blogeři, u kterých je vidět, že se na začátku učili, a stálo to za prd. Ale oni s tím rostou a dokážou bejt autentický. Naopak tím, že tam mají kameru, hecujou se do větších zážitků. Ve výsledku toho zažijou víc, než když by nic nedělali.

Jak často cestuješ?

Odjet pryč můžu kdykoli, ale mám spíš trochu problém v tom, odpojit se od práce. Abych si tu cestu užil. Večer stejně vždycky ještě zkouknu, jestli něco ještě nepotřebuju udělat. Prodal jsem před rokem teambuildingovou agenturu, pak jsem dělal markeťáka a teď, že jsem založil neziskovku, která pořádá několik závodů, nejenom LowCost Race.

Je pro tebe nějaký rozdíl v cestování s věkem a dobou?

Určitě! S věkem je to jasný, dřív jsem neměl vůbec žádný peníze. 2000 na výlet bylo maximum. Dneska jsem schopnej koupit si letenku do Thajska. Ale z toho plyne (zaváhá) malinko i omezení kvality toho zážitku. Protože jakmile improvizuju a jakmile musím všechno vymejšlet, je to ani ne stres, je to dobrodružství. Naopak ve chvíli, kdy jsem si schopen tohle všechno zaplatit, tohle dobrodružství se stává stresem. V tu chvíli to dobrodružství není tak silným prvkem. Je daleko lepší ten rozpočet omezit i záměrně a pak se to zkoušet řešit.

Na rozhovor jsme se s Mikym sešli v kavárně Cafedu nahoře na Václaváku. Náš tip na to, pokud potřebujete v centru Prahy pracovat.
A ten rozdíl dříve a teď?

Teď jsem byl třeba v Istanbulu a uvědomil jsem si, že kdybych tam přijel před 400 lety, nebo i před dvaceti, tak bych najednou nevěděl, jak si dojít na tureckej záchod, nevěděl bych, proč se tam ženský zahalujou, nevěděl bych, co jíst, ani ty základní věci bych si nedokázal obstarat, protože bych neznal cizí jazyky a oni by neuměli anglicky. A to poznání bych vnímal mnohem intenzivněji, zajímalo by mě, proč to tak je. Teď už jsem dvacetktrát všechno viděl v televizi nebo v nějaký appce a ten wow ekekt je už mnohem menší.

Má ještě cenu někam jezdit za dvacet let? Bude to už všude stejné?

Já si myslím, že teď se společnost víc rozděluje ne geograficky jako spíš v rámci jednotlivých sociálních vrstev. Dřív na to, aby člověk poznal lidi a zjistil, jak to teda funguje, musel jezdit do světa. Na to, aby získal nějakou toleranci a přenesl si to pak do svého běžného života. Každý si asi dokáže představit, jak to vypadá na vesnici v Turecku, ale málokdo ví, jak vypadá typický komunista v Čechách. Já jsem začal cestovat proto, abych utekl z Čech. Teď mi přijde, že by se lidi měli víc zajímat o sebe navzájem.

Jan Strmiska

V Indii si koupil motorku Royal Enfield 500. Než ho o ni okradli, projel pět indických států. Miluje Karpaty, oceán, jihovýchodní Asii i cesty za surfařskými spoty kamkoli. Roky testoval holky a měl na starosti módu v Maximu, šéfoval časopisu T3 (Tomorrow's Technology Today) a jeho nejnovější projekt je elektronická hudební pilulka Audiopill.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK