Libanon je sám o sobě bomba. V pozitivním slova smyslu.
Když se dneska řekne Libanon, člověka spíš napadne něco jako „brrrrr, tam bych nejel, tam to furt bouchá, tam mě unesou“. Do jisté míry je to pravda, ale bomba není zdaleka to jediné, co tam člověka může potkat. Libanon sám o sobě je bomba, a to v pozitivním slova smyslu. A ano, člověk tam bude určitě unesen! Pokud vzdycháte po Evropě a žijete na Arabském polostrově jako já, tak tohle je široko daleko jediná země, kde je všechno skoro jako doma.
Země připravená na výbuch
Jasně, nebudeme jen sluníčkoví a nebudeme celý Libanon malovat na růžovo. Tenhle stát má díky své historii a národnostně-kulturně-náboženskému složení problémů, že by s nimi mohl dláždit. Je to časovaná bomba, sud s prachem, kterému se neustále přidává pod kotel. Skoro polovina obyvatel je tu křesťanů, druhá pak muslimů. Čekáte problém? A aby to nebylo jednoduché, muslimové se tu rvou mezi sebou, páč tu máme sunnity, šíity, drúzy, jezídy a bůh ví, koho ještě (dohromady tu mají 18 náboženských sekt, největší míchanici na celém Blízkém východě). A do toho Sýrie a Izrael hned za rohem. Ale aspoň v té křesťanské části je klid a člověk se tu chvílemi cítí jako v Paříži, pak zas v Římě nebo v Bělehradě, případně ve švýcarských Alpách.
Chceme konečně sníh
V té křesťanské části jsme se pohybovali i my. Náš hlavní cíl byl – ano, přesně tak – jet lyžovat. Tedy ne já, protože moje koleno je nějaké vachrlaté, ale moje Maruška potřebovala nahonit sněhový deficit. Takže z letiště z Bejrútu se člověk dostane do hor do výšky 2700 metrů do oblasti Mzaar zhruba za hodinu. A tak tam tak stojíte na vrcholcích zasněžených hor a koukáte se dolů. Pod vámi Středozemní moře, palmy a krásných 25 °C, kolem vás dva metry sněhu, slunečno a krásných -5 °C.
Libanonské masírky
A kolem vás ti libanonští srdcaři. Oni jsou to teda docela snobové, co rádi žijí a ukazují se ostatním, ale divíte se jim? Já jim říkám „libanonské masírky“ případně „libanonské klobásy“. Ty libanonské klobásy ale mimochodem fakt existují – na Blízkém východě je mají v každé sámošce. Každopádně fotografie, která vyhrála World Press Photo, tuším, že v roce 2007, je vystihuje nejlíp. My se budeme bavit a užívat, i kdyby kolem nás apokalypsa…
(Pozn. redakce, vítěznou fotku, o které Pavel píše, si můžete prohlédnou na stránkách WPP tady).
Do Libanonu máme blíž než do Špindlu
Vystoupili jsme na letišti po čtyřapůlhodinovém letu z Dubaje, kde bydlíme. Nonšalantní celník s námi zavtipkoval a bez jakýchkoliv obstrukcí nás vpustil do své krásné země. Tam již čekal řidič. Trošku neruda, ale na žádost zastavit v obchodu a koupit pivo reagoval pozitivně. Což je sama o sobě v tomto regionu velká věc. Pokud si tak pamatuji, tak toto kdysi šlo jen v Sýrii a vždy právě v Libanonu. V Mzaaru jsme vylezli z auta už pozdě v noci. Mrzlo až praštělo a nás přivítal krásně vytopený hotel a jiskřící sníh. Špindl hadr…
Na sjezdovku jen s arakem
Druhý den šlo vše jak po másle. Hotel byl hned u sjezdovky, takže logistika téměř žádná. Výstroj a výzbroj mají na zapůjčení včetně zimního oblečení, které při životě v Dubaji není součástí běžné výbavy. Ukecaná Maruška se hned seznámila s vlekaři. Mezi nimi exceloval Rafík, chlapík asi kolem 50 let, rozvedený s Ukrajinkou, ale plný pohody a klidu. Takže když jsem se z hotelu vykopal i já, že se půjdu mrknout, jak to Mařence jde, Rafík s Maruškou už mě čekali u vlekařské budky se sklenicí domácího araku. To je něco jako ouzo, ale principiálně je to stejné jako slivovice. Tím myslím tu hrdost, s jakou to lidi pálí a chválí. No, je to teda takový anýzový dryják, ale s Rafíkem jsem se okamžitě skamarádil. Hrozně fajn chlápek.
Umíš arabsky?
Tedy je stejně fajn jako ti ostatní, akorát že ti neuměli anglicky. Takže jsem je bavil svou lámanou směsí arabštiny a francouzštiny. Rafík mezitím Marušku vytáčel na těch nejtajnějších freeridech.
Jako poděkování, že nás čtete, pro vás máme speciální slevu 50 % na cestovní pojištění od AXA Assistance. Klikněte na tento link a zadejte promokód: SLAVANAZDARVYLETU50
Doma je jídlo vždycky lepší
Měli jsme velké plány, že večer půjdeme do místní vyhlášené restaurace Montagne, a docela jsme se i těšili. Jenže nakonec to dopadlo tak, že jsme šli s Rafíkem k jeho bratranci Tonymu, který vařil víceméně to samé, úplně báječně a v mnohem uvolněnější atmosféře, a ještě jsme skvěle pokecali. Během večera se stavovali jeho různí známí a kamarádi. K tomu několik lahví báječného libanonského vína z Mbeka Valley, Chateau Keffraya a speciální šíša (vodní dýmka), také z Mbeka Valley, jako sladká kouřivá tečka na závěr.
Zde je třeba zmínit, že libanonská kuchyně je pojem sama o sobě a všude na Blízkém východě jí je spousta. Jenže v tom Libanonu je ještě o stupínek výše. Zvláště tady na horách, kde spousta Libanonců žila ve Švýcarsku (včetně Rafíka a jeho bratrance Tonyho) a vytvářejí zajímavou švýcarsko-libanonskou fusion. K tomu to víno, na které jsou Libanonci náležitě hrdí, holedbajíce se, že tu víno vyrábějí už od nepaměti. No bylo to fakt báječné. A spalo se skvěle.
Ještě něco k jídlu
A ještě k jídlu a hlavně k tomu stylu. V tomhle ty Libanonce prostě žeru. Všechno dělají s takovou lehkostí a vkusem… a dělají to dobře. Žádné s********é párky s hořčicí, co člověk koupí za šílenou cenu někde ve Špindlu od naprdnutého stánkaře, jenž má primární cíl všechny ojebat, aby si mohl koupit oktávku. Ten Tony tady zase roztáčel, tentokrát fast-foodovskou kuchařskou ekvilibristiku. Pořádné poctivé vepřové klobásy zalité sýrem raclette v krásné čerstvé bagetě. K tomu svařák, který očividně nebyl z toho nejlevnějšího krabičáku. A jeho lyžařský bar s výběrem všeho možného, s lahvemi jen tak elegantně ležícími na sněhu. Není divu, že tam měl neustále frontu. Makal jak „černej“, ale tančil tam kolem zákazníků s úsměvem a nadšením. „Dyť je to můj byznys a mě to baví, dělat to pořádně!“
Podrobnější srovnání všech šesti libanonských středisek najdete na tomto linku.
A trochu tepla jako bonus
Měli jsme ještě jeden den, a tak jsme se nechali zavézt dolů k moři do starobylého města Byblos. Podle různých pramenů je to nejdéle obydlené místo na Zemi. Ta historie tady přímo vyvěrá ze země, že o ní člověk zakopává. To se stane doslova, když se projdete starou částí, kterou stavěli ještě Římané a kterou jsme řádně prošli. Zakopnout o kámen, který sem někdo dal před dvěma tisíci let, není problém.
Zábavnější než Špáňo
Ubytovali jsme se v boutique hotelu Byblos sur le Mere přímo na břehu moře ve starém městě. Opravdu vyklidněné místečko. K vykliděnosti přispívaly i výpadky elektrického proudu. To si člověk konečně uvědomí, že je v Libanonu, a ne někde v nudné fungující Evropě ?
Víra je tu echt
Kolem nás byl starý trh, který byl ale přesně po libanonsku řádně vymazlený. Všechno krásně opravené, kostely se blýskaly a na rozdíl od těch českých do nich fakt chodili lidi. To je další věc o Libanoncích – tedy křesťanech. Jsou na svoji víru strašně moc hrdí. Hrdí i na to, že si ji stále drží, obklopeni muslimy všude dokola. Když je Libanonec křesťan, tak je fakt křesťan a dává to pořádně najevo. Každému chlapovi typicky visí masivní zlatý kříž na pořádně huňaté hrudi. Ta je pro ně také typická.
V Byblosu jsme si dali tak potřebný relax. Příjemná teplota i prostředí na procházky okolo. A do toho opět to jídlo. Obědvali jsme v nejvyhlášenější mořské restauraci. Ono to prostě bylo tak dobré, že i když obsluha trošku pomíchala objednávku a přinesla nám o jídlo víc, nebylo třeba litovat. Snědli jsme to všechno do mrtě. Libanon!
