Češi žijící v cizině Lowcost triky Kolumbie

Náš člověk v Kolumbii. Gram za 50, oběd za 500.

  • Příroda
    7
  • Ethno
    8
  • Památky
    3
  • Party faktor
    10
  • Pro děti
    2
  • Cenová dostupnost
    7

Žiju a pracuju v Medellíně a díky za optání, mám se dobře. Kraj Antioquía potvrdil moje očekávání ideálního útěku před středoevropskou zimou.

Gram stojí necelých 50 korun

Kolumbie obsluhuje většinu světového trhu s kokainem. To je první a většinou jediná asociace, kterou jsem slýchal od lidí, s nimiž jsem se o své cestě bavil. Na ulicích je to vidět; gram stojí necelých 50 korun a nejbližší dealeři postávají dvě minuty pěšky od mého bytu. Střídají si směny, aby byli k dispozici celou noc. V bohatších čtvrtích se dealeři schovávají za sladkosti, což je vtipné, protože blunty se prodávají v obalech podobných čokoládovým tyčinkám.

Kolumbijci z nějakého, mně neznámého důvodu nenosí kraťasy

Trvalo mi pár týdnů, než jsem si na potkávání pochybných lidí zvykl. Místní pocitu bezpečí moc nepomáhají – za pověst Medellínu se stydí a snaží se na problémy z minulosti zapomenout (a současná vláda s kriminalitou bojuje celkem úspěšně), ale pořád jsou často opatrnější než cizinci. Nepříjemné je, že se nemůžu ztratit v davu – kromě světlého obličeje proto, že Kolumbijci z mně neznámého důvodu nenosí kraťasy.

Kolumbie, Medellín
I když bydlíme v nejníže položeném barriu, máme skvělý výhled, protože kvůli blízkosti letiště nejsou v okolí žádné vysoké budovy. Medellín.

Každopádně už vím, do kterých čtvrtí se nechodí a v kterých by měl být člověk opatrný. Ptal jsem se, co si pod tou opatrností představit; znamená něco jako: „If you see anything suspicious, run away. Just fuck off.“ (Když vidíš něco podezřelého, tak utíkej. Prostě zdrhni.) Pro jednoduchou prevenci stačí nenosit do nebezpečných oblastí telefon a peníze, protože z policejních záznamů vyplývá, že většina vloni zabitých cizinců byla buď zapojena do obchodu s drogami, nebo se bránila krádeži.

Nejnebezpečnějším místem je historické centrum

Odlišnost jednotlivých čtvrtí je nejzásadnějším rozdílem v porovnání s Prahou, který jsem tady poznal. Životní úroveň určuje rozdělení na zóny, v nichž se liší ceny za elektřinu a vodu (kterou je mimochodem možné bez problému pít, ačkoliv mě kamarádi medici děsili). V bohatších oblastech se navíc kromě policie starají o bezpečí soukromé agentury. Za luxus se platí překvapivě velkým množstvím peněz a hlavně chybějící autenticitou. I když většinou obědvám v restauraci za 55 Kč, stačí desetiminutová pěší cesta, abych dostal chemex, croissant a dostatečně rychlý internet na konferenční hovory za evropskou cenu. O kousek dál mezi mrakodrapy už člověk potká víc gringos (nedávno bych ještě použil slovo „Američanů“, ale místní tohle slovo pochopitelně nesnášejí) než latinos a ceny služeb se dostávají na úroveň Floridy.

I když marihuana není legální (myslím), prodává se ve vychytaném obalu. Osvědčený design čokoládové tyčinky.

Charakter čtvrtí zdánlivě nezáleží na lokalitě. Nejnebezpečnějším místem je paradoxně historické centrum, protože se do něj během válek mezi drogovými kartely sestěhovala spousta chudých vesničanů z okolních hor, kterým nezbývalo nic jiného, ačkoliv ve městě nebyli schopni najít uplatnění. Poblíž univerzit – většinou pár kilometrů od centra – se naopak nacházejí kulturně bohaté oblasti plné studentů z různých zemí Latinské Ameriky a digitálních nomádů z celého světa.

Narazil jsem na několik dobrých techno klubů, ale v ideálním případě je potřeba umět tancovat salsu

Komunita nomádů je úzce propojená a často organizuje různé události, ale mnohem radši se potkávám s couchsurfery, s nimiž se nemusím bavit o práci. Společně si chodíme zvykat na španělštinu na language exchange meetingy (přízvuk není složitý, ale kvůli specifické slovní zásobě mají i Mexičani problém rozumět), poslouchat hudbu (narazil jsem na několik dobrých techno klubů, ale obecně je bohužel nemožné se v noci vyhnout reggaetonu), nebo se infiltrujeme do skupin místních pološílených turistů. S těmi jsem zažil nejzajímavější výlet do okolních hor, když jsme se v noci vyškrábali do necelých 3000 metrů nad mořem a během východu slunce si užívali výhled na oblast obývanou čtyřmi miliony lidí.

 

Dokud jsem Medellín neviděl shora, neřadil se mezi vizuálně nejatraktivnější místa, která znám, a kolumbijská kuchyně je přinejmenším nudná. Kraj Antioquía ale potvrdil moje očekávání ideálního útěku před středoevropskou zimou. Každý – od bohatých Australanů po low-budget cestovatele – si tu jednoduše najde odpovídající životní styl. Jenom všichni potřebují základy španělštiny a v ideálním případě umět tancovat salsu – místní si totiž s chutí užívají uvádění cizinců do rozpaků.

 

Chcete vidět jako to vypadá v Kolumbii? Stačí kliknout:

Jak jsem se vlastně dostal do Kolumbie?

Většina mileniálů zná Medellín jenom jako domov Pabla Escobara. Druhé největší kolumbijské město ale dávno vypadlo z tabulky nejnebezpečnějších míst světa a díky relativně nízkým cenám, dobré infrastruktuře a krásnému stabilnímu počasí (přezdívá se mu Město věčného jara) se o něm v současnosti mluví jako o jednom z nejpříjemnějších míst pro život v Jižní Americe.

Sdílení gaučů je zadarmo

Jednoduchý příběh o počátcích mého digitálního nomádství začal s couchsurfingem. Když mi bylo 17, kamarád mi vyprávěl, jak tímto způsobem bydlel v Anglii zadarmo. Zjistil jsem tedy detaily a projel s přítelkyní stopem pár zemí Evropy, aniž bych utratil jedinou korunu za ubytování. Ačkoliv jsem v posledních letech trochu zlenivěl a začal používat taky Airbnb, couchsurfing pro mě pořád znamená neodmyslitelnou součást cestování, která mi umožňuje zažít autentické věci a poznat skvělé lidi.

Do Kolumbie vede cesta přes Texas

Máma neviděla v ubytovávání podobně smýšlejících bytostí problém, ale Sudety nejsou zrovna nejatraktivnější lokalitou pro zahraniční turisty, takže jsem si začal užívat možnost splácení abstraktního dluhu komunitě batůžkářů až po přestěhování do Prahy. Sice jsme neměli postel a nádobí jsme myli v koupelně, ale občas jsme stejně pozvali nějaké zoufalce, aby s námi sdíleli našich 20 metrů čtverečních, příběhy a alkohol.

Jedním z prvních takových zoufalců byl Sam z Texasu. Přiletěl do Prahy, protože chtěl učit angličtinu, a poslal mi žádost o nocleh na jednu noc, než si najde bydlení. Zůstal u nás nakonec dva týdny a v následujících měsících místo dokončení učitelského kurzu začal točit pivo v Dlouhé. Seznámil jsem ho se spoustou lidí, on mě naučil škálovat opilost kategoriemi od tipsy po shwaisted a pak se přes Ukrajinu, Balkán a Brazílii vrátil zpátky do Texasu.

Během následujícího léta se v Praze stavil na dalších pár měsíců, ale než se začala naplno projevovat nechutnost zkracujících se dnů, už mi posílal snapy z Kolumbie. Já jsem v té době začal kvůli práci na plný úvazek cítit potřebu zmizet z domu sdíleného s dalšími deseti lidmi a přestěhovat se blíž ke kanceláři. Pak jsem zjistil, kolik stojí byty na Vinohradech – tak jsem si radši koupil letenku do Medellínu.

Jan Urban

Designer a couchsurfer žijící ve městě Pabla Escobara. Milovník knih, oříšků, rapu a Snapchatu.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK