Vykopou je z hrobu, očistí, společně to s nimi oslaví a potom je vrátí zpátky do hrobu. Starý rituál, který má zajistit velkou úrodu.
V Indonésii nejsou takové fňukny jako my Zápaďáci. Dušičky se neoplakávají, ale slaví. Zvlášť u torajanského kmene Toraja v provincii Jižní Sulawesi (dříve Celebes). On je tam celkově vztah k zemřelým poněkud jiný než naše tradiční zápaďácké motto „mrtvoly straší“. Pro tento horský kmen je smrt součást duchovní cesty. Rodiny schovávají nějakou dobu mumifikované pozůstatky zemřelých příbuzných ve svých domovech a „zvou je“ na společný oběd. Dokonce ještě před tím, než je pohřbí. A i potom, co se tak stane, jsou ostatky pravidelně exhumovány, čištěny a s úctou opečovávány.
To se těch mrtvých neštítí?
Mrtví jsou tu pokládáni něco jako za nemocné. A lidé je stále milují. Proč by se jich měli štítit? Tedy spíš proč se jich vlastně štítíme my? Hranice mezi smrtí a životem na Sulawesi není zdaleka tak radikální jako v naší kultuře. V Toraja je dokonce zvykem krmit zemřelého každý den a uchovávat ho „stále živoucího“ v oddělené místnosti domu až do té doby, kdy si rodina může dovolit pořádný pohřeb. Mnoho rodin se ale i tak zadluží, aby mohly uspořádat opulentní pohřební rituál. Spolubydlení s mrtvými trvá týdny, ale dokonce i roky.
A to je pak vykopou, kdykoli se jim zamane?
Není to jen tak kdykoli. Jen při zvláštních příležitostech. A pak taky jednou za tři roky v srpnu v době trvání festivalu Maenen (Ma’Nene), což je něco jako naše Dušičky. Jejich den mrtvých v překladu znamená „péče o předky“. Mumifikované tchyně pak dostanou nové oblečení, jsou očištěny a případně ošetřeny přípravky proti hmyzu.
A není to nákladnější než mrtvé pohřbít hned?
Když jde o život po životě, otázka peněz přece nic neznamená. Celé to samozřejmě není jen z finančních důvodů. Stejně tak je zvykem mrtvým dávat do rakve dárky jako peníze, mobily, náramky i hodinky. Samozřejmě pak dochází i k vykrádání hrobů, takže místní radši tají konkrétní dary.
Tak to chci zkusit taky!
Jestli jsme vás inspirovali a přemýšlíte, že by se tahle tradice u nás mohla taky chytnout, stejně jako třeba pečení amerických cupcaků, nezapomeňte na naše odlišné zákony a „hanobení“ hrobů. Navíc vesničané v Indonésii pohřbívají mumifikovaná těla. Takzvaná tlecí doba (kdy zbydou jen kosti) je u těla pohřbeného u nás jen asi 10 let, takže by temný zážitek nemusel být tak cool jako na našich fotkách. Jeďte radši do tepla. Letenky kupujte do Makasaru (Makassar), což je největší město ostrova Sulawesi.
