Do války i na výlet, hodí se kočička i medvídek. Teda slepice. Homo erectus postavil první plavbyschopné plavidlo před 800 000 lety. Nevyrazil na cestu sám.
Pořiďte si pojištění celoroční! Díky našemu webu teď máte 50% slevu. Sjednávat si cestovní pojištění stále znova na každou cestu je totiž neskutečná otrava. Takhle budete mít celý rok za 806 Kč nebo celá rodina (dva dospělí + všechny děti) za 1214 korun. Obrovsky ušetříte! Klikněte tady a zadejte slevový kód: SLAVANAZDARVYLETU50 a zaškrtněte dlouhodobé pojištění / platba ročně.
Od doby našeho vzpřímení, byla mořeplavba jednou z nejdůležitějších schopností potřebných pro přežití našeho druhu. Nebyli jsme na to ale sami.
Jakkoli jsou dneska roztomilé kočičky vnímány jako instagramový vynález, zvířata byla součástí posádek dávno před vynálezem internetu. Zkušení mořeplavci už dávno zjistili, že největším nepřítelem na dlouhých plavbách je ponorka (nejen U 47, která vás pošle ke dnu) a nuda. Možná si připadáte jako králové empatie, ale po delší době ve stejné společnosti vás dokáže vytočit i způsob, jakým člověk vedle vás dýchá. Němá tvář kapitánovi nebonzuje.
Kočky prozradila DNA
Když vědci provedli první globální studii dávné kočičí DNA (tady víc v angličtině), zjistili, že první, kdo se s kočkami kamarádil, byli lidé na Blízkém východě a v Egyptě. Někdy před 15 000 roky. Fandění kočkám se pak rozšířilo i do Evropy především díky námořníkům. Postupovalo to od Féničanů k Vikingům. Ti si kočky pořizovali především na ochranu před hlodavci (což byl další lidský lodní spolucestující. V tomto případě nežádoucí.).
Slepice rozhodují bitvy
O několik tisíc let později si Římané našli další využití lodních zvířat. Měli s sebou na palubě slepice. Ani ne tak pro nekonečný zdroj bio vajec s příběhem, ale kvůli předpovídání výsledků bitev. Přesně tak, předchůdcem chobotnice věštící výsledky fotbalových zápasů byl obyčejný kur domácí. V případě, že měla slepice chuť k jídlu, mělo se prý očekávat vítězství. Byl to trik římského generála jménem Publius Claudius Pulcher. Každému, kdo někdy viděl slepici, je jasné, že ta má chuť k jídlu vždy. Takže to bylo velice chytré a motivační. Pulcher tento trik použil před bitvou u Drepana (první punská válka a dnešní Trepani). Co už nebylo chytré, že když už se zdálo, že zobání nefunguje a ptáci snad v důsledku mořské nemoci nežerou, generál je nechal hodit přes palubu a rozhodl se ignoroval pověry, které se mu nehodily do krámu. Slepice se in memoriam pomstily a Kartaginci s jejich psychickou podporou v zádech Římany naprosto zmasakrovali. Římská flotila byla téměř vyhlazena. R.I.P.
Kočka je válečné zvíře
Slepice nejsou jediná bojová monstra. Kocour Šimon, sloužící Britskému královskému námořnictvu na šalupě (jednostěžňová plachetnice) Amethyst, si zasloužil dokonce medaili Marie Dickinové (britská válečná medaile, zvířecí obdoba Viktoriina kříže udělovaného za chrabrost). Za čínské občanské války 1949 byla loď na řece Jang-c’-ťiang napadena Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou a tři měsíce byla obklíčena. Kapitán byl zabit, ale jeho kocour svá zranění přežil a ještě zvládl zlikvidovat krysí pokolení a morálně povzbuzovat posádku. Anglická armáda už dříve několikrát udělovala medaile psům, ale tohle bylo poprvé, kdy byla oceněna kočka.
Je potřeba víc medailí!
Proč vlastně v učebnicích dějepisu není moc zmínek o zvířecích plavčících, i když jsou psi a kočky často součástí oficiálních fotografií? Až teprve nedávno historici začali věnovat větší pozornost zvířatům v námořní historii (všímá si toho například Patricia Sullivanová z Marylandu, zakladatelka a kurátorka online Muzea námořních mazlíčků, od které máme několik historických fotek v tomto článku. Pro víc koukněte na stránky muzea tady). Za absenci záznamů můžeme pravděpodobně vděčit maskulinnímu prostředí. Ve velice hierarchickém lodním prostředí byly totiž projevy emocí považovány za slabost nebo zženštilost. Zvířata byla pouze tolerovanými předměty náklonnosti. Dnes, kdy známe námořníky už jen z reklamních fotek na homosexuální parfém Le Male od Jeana Paula Gaultiera, tohle těžko pochopíme.
Když je to tradice, není to otrokářství
Kromě chlupáčů dělali námořníkům společnost i ochočení kormoráni. Rybaření za asistence vycvičených kormoránů je v některých částech Asie dodnes ještě celkem běžně k vidění. V Japonsku je tohle umění součástí starověké tradice a předává se z otce na syna v několika vybraných rodinách. Ptáci jsou většinou na řemínku a krk mají přiškrcený provázkem, aby nemohli větší rybu polknout. Rybář mezitím tancem na lodi plaší ryby a snaží se je tím nahnat ptákům do chřtánu. Úlovky pak vytahuje kormoránům z krku, ti po práci dostanou almužnu v podobě menších ryb. Těžko říct, jak se na tenhle nevýhodný kšeft dívají sami kormoráni.
Na video s ptačími dělníky se můžete podívat tady:
Nejslabší máte padáka
Při slavné expedici Ernesta Shackletona na Antarktidu (viz náš článek tady: Tohle je příběh o tom, jak moc vyměkla naše civilizace) to ale se zvířátky nedopadlo nijak oslnivě. Když loď Endurance v roce 1915 zamrzla ve Weddellově moři, zavelil kapitán opustit loď a celá posádka se vydala na nejistý 500 km dlouhý pochod po ledu (trvalo jim nakonec 10 měsíců než byli všichni zachráněni). Ty, co by neměli šanci v ledovém klimatu přežít, nechal před opuštěním lodě Shackleton zastřelit. Týkalo se to tří štěnat a pana Chippyho, tesařovy kočky. Posádka tenhle pragmatický krok podle kapitánových zápisků nesla dost těžce.
Dneska jsou mazlíčcci všude. Nebo ne?
V dnešní době většina zemí oficiálně z bezpečnostních důvodů nepovoluje nabírat zvířata jako členy posádky. Ani přísná ostraha ale občas někomu nezabrání ujmout se v přístavu zatoulaného kotěte.
Profesionálové musí pro zvířata porušit předpisy. O to větší boom mazlíčkování je u rekreačních námořníků. Francouz Guirec Soudée (nahoře) si na svoje cesty vybral za kámošku slepici Monique. Dělá mu společnost a omelety už čtvrtým rokem. Jejich cestu můžete sledovat na Instáči.
