Za 10 dní zažijete víc než doma za 10 měsíců
Svůj drahocenný volný čas můžete na cestách prožít různě. Těkavým surfováním po letištích světa, v pohodlném náručí zájezdových agentur i jako nekonečnou prohlídkovou trasu všech pamětihodných staveb světa. Všechno tohle spojuje filozofie: více je více. Víc navštívených států, víc luxusu nebo víc odškrtnutých POI (bodů zájmu) pro většinu z nás znamená více životního zisku.
A pak je tady ten druhý model: méně je více. Někdy se tomu říká slowtravel, ezoterici blábolí něco o Očistě (ne, to není ta krvavá filmová série 🙂 ) a já bych to nazval maximálně zahuštěný prožitek za minimální dobu.
Ale není to nuda?
Slowtravel neznamená, že máte málo podnětů, nebo se dokonce nudíte. Naopak! Odpadávají plonkové časy čekání při „rychlých“ přesunech odnikud nikam, jen pro dobrý pocit odškrtnutí si co největšího počtu míst. Všechno je to totiž stejně na jedno brdo. Chrám, bazar, náměstí, restaurace vychválená v LP… Od každého stačí vidět pár kusů. Dál už je to jen rozmělněný zážitek téhož.
Takže jak mám dovolenou udělat výživnější?
Neztrácejte čas zbytečnými přejezdy. Prožívejte raději intenzivně než extenzivně. Těkání jen proto, že je to možné, totiž nikam moc nevede. Památky jsou všude o dvou kůrkách. Radši si vytipujte 2–3 lokality a ty si dejte pořádně do hloubky. Poznávejte radši lidi, a ne věci (viz. náš článek Jak lépe zapadnout mezi místňáky).
Tedy pokud zvládnete být chvíli sami se sebou. Dnes už to začíná být rarita. Viz. hezké video s psycholožkou Alžbětou Protivanskou o tom, jak se naučit odpočívat, je na DVTV. Obyčejně funguje ezo jen jako jiný způsob konzumu. Tohle je ale něco jiného.
A tohle je můj příklad, jak dovolenou podniknout intenzivně.
Vymačkat z té kratičké chvíle, kterou mám jen pro sebe, maximum. Od cestovatele Vladimíra Váchala, kterého jsem náhodou potkal v Isfahánu (umí persky a jestli se bojíte jet sami, provede vás Íránem ala minicestovka), jsem dostal tip na zajímavou terasovou vesnici Sar Aqa Seyyed (náš samostatný článek o tom místě si přečtěte tady). Je to v horách, kam vede jediná a slepá cesta. Já jsem se rozhodl, že tam dojdu z poslední „normální“ vesnice Chelgerd (Čelgerd) pěšky. Je to asi 55 kilometrů kamenitými horami. Parádní způsob, jak si dát digitální detox, odpočinout si od lidí (když jdete sám), zdravě se bát (všude jsou drsní pastevečtí psi, ale taky vlci, medvědi, mravenečníci a kdo ví, co ještě), ale taky se seznámit. Každý den totiž potkáte nějaké pastevce, lovce a další různé lidi. A na cestě, která nikam nevede, vám přibrzdí každé auto a zamávají nebo naznačí, jestli něco nepotřebujete nebo nechcete svézt. Všichni sice mluví jen farsí (persky), ale vy se velice rychle naučíte pantomimicky vyjádřit i docela komplikované věci jako „chtěl bych u vás spát, bojím se vlků“ nebo „Írán je krásná země“ nebo „už jste se někdy myli ve vodě?“.
Co k tomu potřebuju?
Nic. To je na tom to krásné. Pokud to chcete podniknout jako já, do Chelgerdu dojedete na několik přestupů (busy, sběrný taxík atd.) přes Shahr-e Kord (Šahr-e-Kord) z Isfahánu (někdy se používá Esfahan, populární turistická destinace). Z Isfahánu jste v Chelgerdu za 3/4 dne.
Naše mapka pro základní orientaci. Lepší stejně neexistuje 🙂
Kdy tam vyrazit?
Ideální doba je jaro/podzim, asi by šlo i léto, i když to už je i v horách vedro. V zimě máte smolík, to je vesnice nepřístupná, někdy tu prý napadnou až dva metry sněhu (a teplota klesá až k -18° C) a půl roku jsou tam odříznutí od světa. Teď se tedy postavil heliport (betonový plácek), takže když jde o život, je možné poslat vrtulník, ale na procházku to není. Teď (říjen) ještě stíháte, navíc jsou levné letenky (náš tip tady).
Neumřu hlady?
Já si na cestu vzal troje sušenky, čokoládu, sušené ovoce a v Chelgerdu si objednal čtyřnásobný kebab, abych se nadlábnul do zásoby. Jako každý Evropan mám na sobě nějaké to sádlo navíc. A ostatně bez jídla to chvíli přežijete. Radši jsem si s sebou vzal 5 litrů vody, protože jsem nevěděl, jak dlouho to půjdu a jestli po cestě nějaká bude. Je to v podstatě poušť, ale naštěstí tam voda byla. Jdete údolím a každých tak 15–20 km se najde nějaký čůrek vody, potůček nebo něco, kde si naberete. A nakonec ani s jídlem to není zoufalé. Sice nikde nic neroste, ale mně se povedlo každou noc k někomu vetřít, a dostal jsem dokonce snídani i večeři (extrémně chudou, ale o to exotičtější), takže ani na všechny sladkosti nedošlo.
Je to bezpečné?
Írán sám o sobě, díky tomu, že má politicky poněkud tužší zřízení, je jednou z nejbezpečnějších zemí světa. Od lidí vám nic nehrozí. Jestli se ale bavíme o trajdání po pustých horách, tak to úplně bezpečné není. Během dne jsou nejotravnější smečky psů od bačů hlídajících stáda. V noci by toho mohlo vylézt víc. Medvědi, vlci atd., zajímavý je především medojed kapský. Něco jako kuna, ale současně nejagresivnější zvíře na světě. Stále dokola si bačové klepali na hlavu, když jsem na pantomimický dotaz „kde máš pušku?“ pantomimicky odpověděl „mám přece hůl a kamení“. Někdo by jim měl vysvětlit, že všechno je jenom v hlavě 🙂
Náš samostatný článek, jak se ubránit psům v divočině ve spánku stavbou kamenné pevnosti, si přečtěte tady.
Co je vlastně po cestě?
Nic. To je právě to hezké. Kamení, hory, ovce, kozy a psi. Dál ledová jeskyně a na konci ta moc zajímavá terasová vesnice. Pokud budete pokračovat dál, za vesnicí jsou slaná jezírka a světově unikátní solipády a dál už jen žijí lvi (tentokrát obrazně řečeno). Taky si můžete vzít horolezeckou výbavičku a zdolat jakýkoli okolní vrchol. Je jich nepočítaně.
Počkat, ledová jeskyně v Íránu?
Ano. Je 20 kilometrů jihovýchodně směrem k Chergeldu. Jmenuje se Qar Yakhi Chama (به سمت غار یخی،). Místo je v hlubokém skalním údolí a led se tu drží po celý rok. I když ledovec na léto samozřejmě hubne, jde až o 50metrovou mocnost. Voda odtékající z jeskyně se vlévá do přehrady Koohrang, takže jde zároveň o největší zdroj pitné vody v Íránu. V posledních letech tu místní pořádají i lyžařské závody, ale i přes unikátnost a krásu místa jde o turisticky naprosto neprovařené místo, kam nikdo nejezdí.
Kde budu spát?
Tohle je nejproblematičtější část plánu. Já si naivně myslel, že mi stačí spacák (karimatku jsem z úsporných důvodů vypustil). Ok, ležet na kamení opravdu není pohodlné, navíc v noci dost klesá teplota. A cokoli z toho mála, co tu roste, má ostny. Ale hlavní problém jsou zvířata. Jestli vás nevyčenichají psi, najde si vás něco většího. Takže to chce noční hlídky (když je vás víc), rolničky na medvědy, vyrobit si kamenný val anebo nejlépe poprosit (gesty) nějakého nebohého pastevce, jestli by vás neschoval přes noc do stanu. Já se asi tvářil tak vystrašeně, že se vždycky někdo slitoval.
Jak dlouho to půjdu?
Je to samozřejmě na vás. Já ten kousek šel pohodlně necelé tři dny (v pět vás vzbudí slunce a večer v sedm je tma). Můžete být ale mnohem ostřejší než já a pokračovat dál. Můžete něčím dojet až do Sar Aqa Seyyedu a dál pokračovat horami dál a dál. Tam už je to ale opravdu velká divočina a vyrazit bez střelných zbraní už není odvaha, ale debilita.
Panebože, proč jet ale na hory do Íránu?
Írán je obrovská země. Nám, dřepícím v centru Evropy, přijde Sněžka jako významná, ale když se kouknete na Írán, pár hodin letu z Prahy, ten má 42 čtyřtisícovek a nejvyšší vrchol Mount Damavand (Kúh-e Damávand) má 5610 metrů. Je to nejvyšší vulkán v Asii a přitom je jen 60 kilometrů od Teheránu. Pohoří Zagros, do kterého vás lákám, má na délku 1500 kilometrů. Dáme procházku?
Základní rady k cestě do Íránu najdete v našem článku Jací jsou moderní Íránci?
