Manifest anarchoturismu
Vyrazíte na víkend do přírody a připadáte si jako na pěší dálnici. Proč většina lidí nikdy neuhne do lesa? Češi mají jeden z nejlepších systémů turistického značení. Bohužel stejně jako kvalitní dabing v nás zabíjí výuku cizích jazyků, špičkový servis Klubu českých turistů zabíjí tu dobrodružnou část v nás.
Máme snad tu stádnost někde v DNA?
Před pár dny jsem dělal rozhovor s hlavní cukrářkou Antonínova pekařství Světlanou Patrusovou, která je původem z Ukrajiny. A kromě toho, že jsem se dozvěděl, proč cukroví měkne a pečivo tvrdne, mi vyprávěla i o tom, jaký je rozdíl mezi naší a ukrajinskou kulturou. Na Ukrajině nepečou žádné prťavosti jako my, ale celé plechy krémových řezů. Ukrajinci jsou živelnější než my: „Do druhého dne se to krájí a jí. Nic takového jako pečení takhle do foroty týden nebo měsíc dopředu tam není. My to pečeme a současně se hned těšíme, že to musíme sníst“
Zajímavé je ale především to, že se nedodržuje to, co tady, že všechno musí být stejné. Že vanilkový rohlíček je základ toho svátku. V rodné zemi Světlany je to tak, že každý si vyrábí to, co má rád, a oceňuje se především originalita. „Když nemám to, co všichni, tak já jsem ta super!“
Takže Vánoce na Ukrajině nejsou tak stádní jako u nás?
Světlana říká: „Tím, jak hodně cestujeme a migrujeme, tak když si někdo odněkud přiveze nebo se naučí nějakou novinku, všichni to obdivují.“
A co ty turistické značky?
Když jdete na trek v Rumunsku nebo v Albánii, musíte hledat červený flek na kameni jednou za hóóódně dlouhou dobu. Mají víc přírody, takže jim ani nic jiného nezbývá. Ale ve výsledku nás naše akurátnost ubíjí. Stejně jako ochranitelské overprotektorské matky ve svém dítěti ubíjejí odvahu, samostatnost, sebevědomí a další vlastnosti důležité k přežití, tak podobně v nás to samé ubíjí i stát (a v tomto případě Klub českých turistů :-). V zájmu konání dobra dláždí cestu do pekel.
Ale co když se ztratím?
Naše krajina je extrémně přátelská. Takže no a co, že se ztratíte? Nemáme téměř žádné nepřekročitelné skály a především žádné ploty soukromých pozemků. Cestu si vždy najdete nebo se doptáte. A když vyrazíte systémem „azimut“, tedy přímo za nosem, kilometr prodírání se zarostlými remízky a obcházení rybníků a křoví vydá dobrodružství za týden chůze po asfaltce.
Ale není to jinde ve světě ještě horší?
Ano. Nejsme ještě úplně na konci spektra. Asiaté (jihovýchodní a východní) berou úplně automaticky jako turistickou cestu to, když se jde po magistrále s dalšími tisíci lidmi a po cestě vám cpou do rukou zboží prodavači číhající okolo. To je ideál „Klubu asijských turistů“. Jiná povaha i hustota zalidnění.
Ale já už neumím číst v mapě
Ano, civilizace se proměnila. Stejně jako já, profesionál, který se živí psaním, už jsem zapomněl, jak se píše na papír rukou, a sotva se na poště zvládnu podepsat, lidé už neumí číst z mapy. Proč taky, když jim směr řekne navigace nebo pošeptá Siri/Alexa/Cortana? Jenže je to stejně neškodné jako když si řeknete, že nevadí, že neumíte číst. Že vám stačí, když se místo knížky kouknete na film. To je ale už něčí interpretace (nebo chcete-li manipulace). Film je taky forma algoritmu, způsobu myšlení/nahlížení na skutečnost.
V tomto nás opět (děsivě) předběhli Asiaté. Jejich orientace v mapě je úplně zoufalá. V Číně, civilizaci, která vynalezla papír, když někoho požádáte, ať vám na mapě ukáže místo, kde zrovna jste, kouká na vás jako na blázna. Většinou bezradně točí mapou a netuší, jak se to používá. Úsměv je pak to jediné, čím si může zachránit tvář.
Ale tak o nic nejde, poradí mi AI
Umělá inteligence a technologie mohou opravdu lehce zaskočit a poradit často mnohem lépe než nejzkušenější průvodce. Jenže pokud se neumíme zorientovat v mapě sami, obíráme se o svobodu vlastního rozhodnutí. Leháme si do pohodlného náručí všehoschopných strojů a algoritmů, nad kterými nemáme kontrolu. Je na každém z nás, jestli budeme ovce.
Chvála anarchoturismu
Vlastně se to celé prolíná s myšlenkou anarchokapitalistických utopistických vizionářů, kteří volají po svobodě v nás. Když to převedete do cestování, mohlo by to znít nějak takhle: Nechovejte se stádně a využívejte turistické značky kreativně. Já, když plánuji výlet a vidím na mapě oblast s vyšší hustotou turistických značek, předpokládám, že to tam bude hezké, takže tam vyrazím. Neváhám ale kdykoli sejít ze značené cesty a napálit to do lesa jen tak. Můžeme tomu říkat třeba anarchoturismus. Hlavní je ale poznávat nové věci a učit se. Jen tak můžeme dát svému životu smysl. Na cestě s davem ještě nikdy nic nového nevzniklo.
