Tipy a triky Zdraví

Horská nemoc: jak neumřít v nebi

Až v horách nebudete moci popadnout dech, vzpomeňte si na tenhle článek.

Pzn. redakce: Fotka nahoře není fashion kolekce slavné japonské návrhářky (i když by klidně mohla být), ale ve skutečnosti je na ní autor článku Ivan Brezina (druhý zleva) na treku do Zanskaru. Nejvyšším bodem je sedlo Shingo La, 5091 m.

Horskou nemoc zřejmě poprvé popsal italský misionář Ippolito Desideri, který se na jaře 1721 vydal z tibetské Lhasy přes hory do Nepálu a dále do Indie. „Během cesty jsme překročili vysokou a nebezpečnou horu zvanou Langur,“ zapsal si do notesu v místě, které bylo později identifikováno jako průsmyk Tung La (5899 m) pod severními svahy Mt. Everestu.

Ivanovy oblíbené hodinky Suunto ukazují optimální nadmořskou výšku ložnice. Tábor kousek za průsmykem Shingo-la. Akutní horská nemoc má zkratku AHN a anglicky AMS – Acute Mountain Sickness.
Pro turisty je tohle místo jedním z technicky nejjednoduších přechodů Himalájí ve výšce 5000 metrů. Žádné skoby, mačky ani slézání ledovce. Se sněhem ale počítejte celý rok.
Sáhnout si na dno. Tomu se nic na světě nevyrovná.

„Při výstupu jsme všichni trpěli silnou bolestí hlavy, tlakem v hrudi a dušností a často i horečkou, která postihla i mne,“ pokračuje Desideri. „Ačkoli jsem se zabalil do vlněné pokrývky, mé srdce a plíce byly tak zasaženy, že už jsem myslel, že konec je blízko. Protože horu nelze přejít za jeden den, je u ní velký dům pro poutníky. Dýchací obtíže jsou ale tak velké, že mnozí nemohou spát uvnitř a musejí zůstat venku. Jen krátce před naším příchodem tu zemřel starý arménský obchodník na cestě do Lhasy. Jakmile horu Langur necháte za sebou, obtíže ustanou. Mnozí věří, že je způsobují výpary horských minerálů nebo jedovaté výpary ze země. Já jsem však spíše nakloněn myšlence, že na vině je pronikavý horský vzduch…“


Tohle je luxusní cestovní pojištění bez kompromisů. A současně na něj od Slávanazdarvýletu máte slevu 50 %, takže si ho může dovolit každý. Dostanete pojištění léčebných výloh bez omezení, pojištění rizik souvisejících s terorismem na pět milionů korun, v ceně je i pojištění cestování letadlem atd. Maximální jistota za 78 korun na den. Klikněte tady a zadejte slevový kód: SLAVANAZDARVYLETU50 

Málo kyslíku

Horská (výšková) nemoc (altitude sickness, acute mountain sickness, AMS) vás může postihnout nejen při drsném horolezeckém výstupu, ale třeba i při příletu z nížin do výše položených míst (např. ladákhský Léh 3520 m, tibetská Lhasa 3650 m) nebo v autobusu na silnici procházející přes vysokohorská sedla. A právě v tom je zrádná: myslíte si, že postihuje jen horolezce…

Kvůli horské nemoci je ve vlacích a autobusech do tibetské Lhasy do přetlakových vagonů vháněn kyslík jako v letadle. Nejčastěji se ale s horskou nemocí setkáte na vysokohorském treku (VHT).

Proč mi vlastně špatně?

S nadmořskou výškou klesá tlak vzduchu a s ním se snižuje i relativní dostupnost kyslíku. Tak třeba ve výšce 5000 metrů má lidské tělo k dispozici už jen 55 % kyslíku, který by mělo u hladiny moře (viz třeba kalkulátor na tomto webu).

Jak vysoko je „moc vysoko“?

Na nadmořskou výšku je každý člověk citlivý jinak, což mimo jiné záleží i na vrozených tělesných parametrech. Když jsme před lety skoro bez aklimatizace lezli na Mt. Blanc (4810 m), zvracel jsem, třeštila mi hlava a motal jsem se, zatímco moje manželka neměla nejmenší problémy. „Jest výšková mez, za níž tělesná konstituce člověka nemůže snést řídnutí vzduchu,“ shrnul před sto lety Sven Hedin v knize Mount Everest a jiné asijské problémy (1925). „Tato mez není určitá, mění se u různých lidí. Jest zřejmo, že trénovaný alpinista snese daleko silnější zřídnutí vzduchu než člověk nezvyklý… Horská nemoc se projevuje hlavně při rychlém stoupání. Když jsem 18. července 1890 vystoupil na vrcholek Demavendu v Persii, cítil jsem větší nepříjemnosti, dušení, bolení hlavy a hučení v uších ve výši 3250 m než na samém vrcholku o 2250 m výše…“

Nahoře už je jen zóna smrti

Horská nemoc sice potenciálně hrozí už ve výšce nad 3000 metrů, ale většina lidí ji pocítí až asi o tisíc metrů výš. Mírná forma je zcela běžnou záležitostí a není se jí třeba obávat. Při běžném trekování do výšek až kolem 5000 m vás horská nemoc vážněji neohrozí za předpokladu, že nepodceníte aklimatizaci. Problémem totiž není samotná výška, ale přílišná rychlost výstupu, kdy tělo nemá čas na přizpůsobení se nižšímu tlaku a nižší dostupnosti kyslíku. Aklimatizace je ale možná jen asi do 5500 metrů. Nad 7000 metrů pak leží tzv. „zóna smrti“, kde člověk bez kyslíku přežije nejvýš pár hodin nebo dnů (ale tak vysoko se asi nedostanete).

2400 výškových metrů poklusem

Osobně mám s horskou nemocí řadu zkušeností z treků v Nepálu, severní Indii a Pákistánu. Typická situace vypadá tak, že vystoupíte z vlaku nebo autobusu a celí natěšení valíte do hor. Co nejdřív být někde pořádně vysoko a vidět svět z nadhledu! Ano, teoreticky víte, že máte myslet na aklimatizaci, ale psychika si prostě nedá poručit.

Děti jsou z vesnice Kargyakh, což je nejvyšší trvale obydlené místo v indickém Himálaji, 4200 m. Mimochodem Češi tam postavili školu, kam můžete i vy jít učit jako dobrovolníci. Link na české stránky tady.

Už po pár hodinách treku supíte jako lokomotiva. Každý nádech pálí, batoh je najednou strašně těžký a každý krok vás stojí spoustu energie. Asi od 3500 metrů výš je to už prostě znát, a čím výš, tím hůř. Stává se mi, že v noci usnu jen na pár desítek mátožných minut. Nespavost ve výškách doplňuje bolest hlavy a pomalejší regenerace svalů, namožených celodenní chůzí do kopce s těžkým batohem. Ráno vylézám ze stanu jako zmlácený a káva nezabírá.

Často vzpomínám na trek z vesničky Yuksom ve východoindickém státečku Sikkim pod vrcholky Kančendžengy (8586 m). Yuksom leží v nadmořské výšce 1800 metrů, tedy jen o málo výš než Sněžka. Ze sikkimského hlavního města Gangtoku jsme tam přijeli džípem a na aklimatizaci neměli čas. Trek jsme totiž šli ilegálně, bez permitu a bez povinného průvodce, a báli se policejních kontrol. Do nejvyššího bodu Dzongri (4200 m) jsme ho proto museli doslova uběhnout za pouhé dva dny. Převýšení 2400 metrů způsobilo, že jsem cestou skoro vyplivl plíce a bolestí mi málem pukla hlava. Zariskoval jsem, ale už bych to neopakoval…

Ne klimatizace, ale aklimatizace!

Proti horské nemoci sice existují preventivní léky (například acetazolamid), ale ty mají smysl jen u výškových lezců. U běžných trekerů a VHT turistů je základním opatřením aklimatizace. Výstup musí být prostě tak pomalý, aby si tělo mohlo přivyknout. Nejhorší je rychlý výstup o mnoho výškových metrů za den, který v extrémním případě může i ohrozit váš život. Teoreticky byste nad 3000 metrů měli za den vystoupat jen 500 metrů a na každých 1000 metrů v dosažené výšce dvě noci přespat (výhodou jsou hodinky s výškovým alarmem). Jako součást aklimatizace se také doporučuje založit tábor, vystoupat ještě asi o 200 metrů výše a na spaní se zase vrátit do tábora.

V Himalájích je všechno monumentální. Modlitební praporky v sedle Hanuma La 4750 m.

Aklimatizaci je dobré promyslet předem podle zvolené trasy a počítat s ní při plánování treku. Jde hlavně o relativní převýšení a o čas, který jste už v horách strávili. Pokud se na treku týden pohybujete ve výškách kolem 4000 m, přechod pětitisícového sedla by neměl být problém. Přijet pod sedlo džípem z nížiny a hned běžet nahoru bez aspoň třídenního čekání ale opravdu není dobrý nápad.

Jestli je vám blbě, tak rychle dolů

Příznakem lehčí formy výškové nemoci je bolest hlavy, nechutenství, nespavost, slabost, zvýšení srdeční frekvence (bušení srdce) a namáhavé zrychlené dýchání při pohybu. Pokud jsou tyto příznaky fyziologické adaptace na výšku jen slabší, nemusejí vám v horách nahánět strach. Přerušte další výstup, zůstaňte v dosažené výšce a počkejte, až příznaky zmizí. Bolest hlavy můžete zmírnit analgetikem (Ibuprofen, Paralen), ale pozor – ústup bolesti horskou nemoc maskuje, takže ji můžete podcenit. „Zlaté“ horské pravidlo říká: „Bolest hlavy a další zdravotní obtíže ve výšce větší než 3000 metrů vždy považujte za příznaky výškové nemoci, pokud se neprokážou jiné příčiny.“ Pokud tedy v této výšce jakkoli onemocníte, v prvé řadě sestupte níž.

Jde už o život

Pokud se během výstupu objeví silná dušnost i v klidu bez pohybu, bublavé chrčivé dýchání, závratě a padání, modrání jazyka a obličeje, ztráta pohybové koordinace, změna chování (dezorientace a zmatenost), či dokonce bezvědomí, je to velmi nebezpečné. Hrozí totiž život ohrožující vysokohorský otok mozku (HACE – high altitude cerebral edema) a otok plic (HAPE – high altitude pulmonary edema). Postižený by měl být okamžitě dopraven do nižších poloh, kde tyto příznaky nepociťoval. Sestupte s ním nejméně o 500–1000 výškových metrů. Hned, nečekejte do rána!

Je potřeba i hodně pít

Pozor – kromě klasické výškové nemoci mohou být výškou ohroženi na životě i lidé se srdečními, cévními a dýchacími problémy (hrozí jim infarkt). Trek by proto měli předem konzultovat s lékařem.

Bez toho sušení prádla by to v Tibetu vypadalo nejspíš stejně banálně jako na Sněžce. Nebo? 😂

Ve velkých výškách byste také měli hodně pít, protože tam tělo víc ztrácí vodu. Lékaři doporučují na každých 1000 výškových metrů vypít o litr vody více než normálně. Nezapomínejte ani na přísun iontů (dostatečné solení). Jedním z důkazů, že aklimatizace na výšku probíhá správně, je močení stejně často jako v běžných podmínkách doma.

Spočítejte si cenu cestovního pojištění s 50% slevou od Sláva nazdar výletu!
Na kolik dní jedete?
Kolik Vám je?
Kam jedete?
 
Chci se hned pojistit
Sleva bude automaticky započítána.
Pošlete mi slevový kód
Cestujete později? Pošleme vám slevový kód do emailu.
Připomeneme se 4 dny před odjezdem.
Odeslat

Můj osobní výškový rekord je 5900 metrů v sedle Shingo La, kam jsem vystoupil na VHT treku do údolí Zanskar v indickém Himálaji (viz. fotky v tomto článku). Žádný horolezecký výstup – obyčejný „choďák´“, ale zato s dvacetikilovým batohem s výbavou na dva týdny horské samoty. Poslední metry do sedla už byly hotová tortura. Co krok, to pět až deset vteřin zastávky a popadání dechu. Kyslík! Od modlitebních praporků označujících vrchol sedla jsme na druhou stranu dolů skoro běželi. Úplně jsem cítil, jak vzduch v mých plicích zase postupně houstne…

Ivan Brezina

Na desítkách výprav do asijských zemí prožil více než tři roky života. Je autorem legendárního cestovního průvodce Cesty na východ (o pozemní trase z Česka do Indie) a jako novinář se specializuje hlavně na cestování. Píše třeba pro přílohu Víkend MF Dnes, také pro Travel Digest, Koktejl nebo Elle. Pro cestovatelský pořad Objektiv České televize natáčí reportáže, kterých bylo až dosud odvysíláno více než osmdesát.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK