Kulturní šok

Proč se turisté chovají jako dementi?

Našli jsme vědecké vysvětlení odvěkého problému inteligence lidstva na cestách. Proč venku zhloupneme?

Znáte to. Jdete po městě a na první dobrou poznáte místňáka. Má ostrý pohled, svěží chůzi a pohyby, cílevědomý výraz a někdy působí dokonce i inteligentně.

Je možné blbost krájet?

Stějně tak rychle poznáte cizince. Nekoordinované pohyby, zmatený výraz ve tváři, pomalá, nejistá, klopýtavá chůze a bojácně se drží v houfech jako káčátka. Jejich matka kachna je výrazně označena a vysvětluje jim základní primitivní věci. Například jak si mohou koupit vodu, jak poznat tofu od mýdla, které věci jsou jedovaté, jak vypadají predátoři nebo kam mohou jít vykonat potřebu. Taky se často stará o jejich potravu a bezpečí.

Proč jsme chytřejší

Moje teze je ta, že pokud jsme v cizím prostředí, kapacita našeho mozku je přetížena řešením banálních věcí, které lokálové mají zautomatizované. Stejně jako malé dítě, které se učí první krůčky, přemýšlíme nad tím, jak si koupit lístek na metro, jak tady vlastně metro vypadá a jestli náhodou není lepší jet lodí. Kapacita našeho mozkového počítače je tak už z velké části zabrána a my při chůzi po městě nestíháme přemýšlet ještě nad tím, jak to ten Schopenhauer myslel.

Jsou opravdu tak hloupí, že si koupí v Bakeshopu (U Lužického semináře 22) croissant za 75 korun a quiche za 195 Kč? Ne. Jen to v hlavě nestíhají zpracovat.

Náš mozek má limity

On totiž mozek má velice složitý způsob, jak zpracovávat informace. Rozhodně to neprobíhá tak naivně, jak to třeba zobrazuje Hollywood ve filmu Počátek (Inception). Okolí vůbec nevidíme jako film. Mozek si musí obraz těžce vydřít. Například oko vykonává každý den kolem 100 000 mikropohybů. Když se na někoho podíváte, vašich šest svalů, které ovládají oční bulvy, těká po obličeji a různě kolem zběsilou rychlostí. Kdyby to byl obraz na videu, byl by to rozklepaný, nesmyslný a nepoužitelný záběr. Náš mozek si z toho ale dokáže sestavit to, co potřebuje.

Stejně tak si “dopočítává” chybějící data ze slepé skvrny na sítnici. Obraz, který vaše sítnice zaznamená, je po stranách rozmazaný a uprostřed obličeje je díra. Ještě mizernější je to s periferním viděním. Když natáhnete ruku a zadíváte se na své prsty, jediné, co bude ostré, je tak sotva ploška jednoho nehtu.

Fotka nahoře jsou holky s (původně maďarským) trdelníkem tak, jak je zachytil foťák. Na stejném obrázku jsme (podle neurovědce Laurenta Ittiho) vymodelovali, jak stejnou situaci vidí naše sítnice (pravé oko zaostřené na střed). Černý flek je slepá skvrna.

Náš mozek má dost práce sám se sebou

Stejně obrovský výpočetní výkon je potřeba na “vyhlazení” zvuku a vlastně zpracování všech dat z našich mizerných smyslových receptorů. Ve skutečnosti je hranice mezi fantazií a “realitou” opravdu pramalá. Kouzla, jaká mozek provádí se syrovými daty, jsou zásadní. Náš vnitřní “Photoshop” si upravuje to, co “víme” o okolním světě, naprosto zásadně. Naše podvědomí nám obraz okolního světa dopočítává bez jakéhokoli vědomého přičinění. Sází nám tam naši představu o realitě s tím, že tohle je ta opravdová pravda.

Ale na tohle mám jiné laloky

Můžete namítnout, že tohle všechno běží v samostatných “koprocesorech”, neboli lalocích neokortexu a naše přemýšlení o tom, co zrovna postnout na FB, tím není ovlivněno. Je. Pokud totiž to, co obyčejně hážeme na podvědomí, musí zpracovávat vědomá část mozku, má mozek výkonnostní problém.

Na dovolené nemůžeme jet tolik na autopilota

Podle učebnic fyziologie naše smysly mozku dodávají 11 milionů bitů informací každou vteřinu. Je to, jako když jste na nádraží a kolem vás je to jako v úle. Náš mozek zdaleka není schopný zpracovat všechno. Odhaduje se, že vědomě dokážeme vyhodnotit jen něco mezi 16 a 50 bity dat za sekundu. Takže pokud bychom nechali proudit do vědomého mozku všechno, okamžitě by se přetížil. Evoluce nás naštěstí vybavila podvědomou myslí, která za nás dělá drtivou většinu “nudných” rozhodovacích úkonů. Ve vynikající knize Vědomí podvědomí autor Leonard Mlodinow zmiňuje, že jsme si vědomi jen asi 5 % kognitivních funkcí. Zbývajících 95 % se odehrává bez našeho vědomí.

Celá třetina mozku zpracovává jen vidění. Mají nevidomí více času na filozofii?

Jaké by to ale bylo, kdybychom si pamatovali úplně všechno?

Ještě jiný příklad toho, jak selektivně pracuje mozek. Jako filtr odstraňující bezvýznamná data funguje ono podvědomí postavené na paměti. Jak zmiňuje ve své knize Mlodinow, existuje studie zachycující 30 let života Solomona Šereševského. Ten měl fotografickou paměť, která navíc nedovedla zapomínat. Ten člověk byl schopen odříkat seznam 70 slov, jaká si před třiceti lety řekl na první schůzce s profesorem, a dokázal přesně a do nejmenších podrobností popstat co bylo v místnosti.

Není to požehnání. Je to peklo.

Problém byl v tom, že Šereševskému jeho dokonalá paměť zabraňovala v chápání některých věcí. Měl obrovské problémy s rozpoznávání tváří. Obyčejně si ukládáme základní rysy člověka, na základě kterých ho rozpoznáme. Jenže Šerešovský měl v paměti uloženou ke každému člověku obrovskou sbírku různých portrétů. Jakmile člověk změnil výraz nebo na něj dopadalo jinak světlo, pro Šerešovského to byl další člověk.

Nejlevnější cestovní pojištění v ČR je od Sláva nazdar výletu!

Znáte někoho, kdo jede do zahraničí? Pošlete mu speciální slevu 50 % na cestovní pojištění. Je to dárek od partnera našeho webu, pojišťovny AXA Assistance.

Pro slova neslyším

Stejný problém měl ten člověk s rozpoznáváním řeči. Obyčejně v řeči chápeme hloubkovou strukturu, tedy podstatu vyjádřené myšlenky. Konkrétní slova, kterými byla myšlenka vyjádřena, si pamatujeme podle Mlodinowa jen asi 8 až 10 vteřin. Šereševskij ale pro slova neviděl les. Pokoušel se dokonce i spálit papír, na který si napsal vyřčené věty, aby je tím obřadně spálil i ve své mysli, ale nefungovalo to. Jeho mozek odmítal data “komprimovat”. Takže to, co nám na první pohled připadá jako skvělý nápad – mít dokonalou paměť – je ve skutečnosti největší noční můra.

Je to stejně temná skříňka jako Facebook

Vraťme se k turistice. Už teď víme, že náš přenosný komp nefunguje tak přímočaře primitivně. Bez našeho vědomí si vybírá, čemu dá přednost. Je to jako Facebook, který nám z milionů příspěvků z celé planety předkládá posty vybrané na základě našeho předchozího chování. A nebo prostě proto. Můžeme mu tak akorát věřit, že to myslí dobře.

Smrt se jim směje do očí… A oni si ji fotí.

A není toto opravdový prapůvod xenofobie?

Je jasné, že tento selekční mechanismus od pradávna živí i všechny ty xenofobní názory. K životu potřebujeme tvrdě třídit data a zobecňovat, používat stereotypy. A při stále vetším zahlcení daty moderního světa je pak ten krůček k přiliš velkému zobecnění opravdu ďábelsky lákavý.

Při troše zobecnění se pak tahle pomůcka může změnit v jasný důkaz nadřazenosti „našeho” kmene/národa/města/rasy. Vždyť přece oni všichni ti Brňáci/Pražáci/Italové/Číňani u nás na návštěvě tak blbě koukaj…

Mějme prosím pochopení pro zahraniční dementy. Sami se jimi na dovolené stáváme.

Jan Strmiska

V Indii si koupil motorku Royal Enfield 500. Než ho o ni okradli, projel pět indických států. Přešel sám pěšky íránské hory, miluje Karpaty, oceán, jihovýchodní Asii i cesty za surfařskými spoty kamkoli. Roky testoval holky a měl na starosti módu v Maximu, šéfoval časopisu T3 (Tomorrow's Technology Today) a vyvinul elektronickou hudební pilulku Audiopill

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK