Adrenalin na cestách Interview Rusko

Retro: Tajně jsme na voru sjeli sibiřskou řeku

  • Instagram index
    9
  • Party faktor
    1
  • Hlad
    10

Turistika je dnes už veskrze online. Sledujete v přímém přenosu nejdivočejší přírodu, a když už to trvá příliš dlouho, řvoucí dron v mezičase pro zpestření udělá nějaké ty efektní záběry. Jen tak, z nudy. Jaké to vlastně bylo v době před tím vším? V čase, kdy bylo dobrodružství skutečné, všichni včetně policie byli výhradně offline a do divočiny se bylo možné dostat jen podvodným trikem?

Toto je příběh Karla Vrbického (viz náš rozhovor o Polynesii tady), který se ještě před revolucí s přáteli vydal sjet na voru pramennou řeku Ob na Altaji. Riskovali zdraví i lágr.

Co byla v životě tvoje nejhezčí cesta?

Za socíku jsem byl šestkrát v Rusku a tam jsme třeba na raftu sjížděli pramennou řeku Ob na Altaji. To beru jako asi i nejhezčí cestovatelský zážitek, co jsem kdy měl.

Dřív jsme neměli kam cestovat. Do Alp se nedalo dostat, takže se jezdilo na Kavkaz a občas i někam jinam do Ruska, ale i to bylo hodně limitované. Rusko, respektive Sovětský svaz, bylo vlastně z těch nemožných nejvíce možné. Člověk musel mít štěstí, kamarády a vědět, jak to zařídit.

To už byly rafty?

My jsme to sjížděli na Matyldě, což jsou takové nafukovací válce. To jsme si tam všechno vezli. Matyldu vymysleli Štěrba se Štětinou a sjeli na ní třeba řeku Indus. (Poznámka redakce: Jaromír Štětina společně s hydrobiologem Otakarem Štěrbou v sedmdesátých letech vymysleli unikátní plavidlo, dnes legendární Matyldu, a podnikli na ní první plavbu v peřejích Altaje a později jako úplně první na světě propluli na Matyldě nejhlubším údolím světa. Expedice INDUS 1975.)

Jak se tam proboha dostali?

Bylo to na vejšce a my jsme měli zfalšovaná pozvání. Do Ruska nebyla šance se jinak dostat. Kdyby se to zjistilo, asi by nás vyhodili ze školy nebo by to byl minimálně velký malér.

Balíme do nejmodernějších dostupných materiálů
Krajina je v Rusku bombastická
Katuň, Argut i horní Ob jsou ideální raftové řeky. Více než 500 kubíků vody za sekundu dokáže vytvářet kilometrové peřeje několikametrových vln. Mohutné válce i několikasetmetrové vracáky. Raftujete na řece mohutnosti Dunaje!
Co na tom všem bylo nejlepší?

Ta divoká příroda. Jeli jsme tam v září, takže už začínalo babí léto. Ty břízy a modříny nádherně zbarvené a k tomu ta divoká voda na úrovni Čertových proudů. (Poznámka redakce: Řečiště Vltavy od Lipna po Vyšší Brod považované za jednu z nejtěžších vodáckých tratí na světě.) Za mě se to bodovalo obtížností pět až šest, takže nejtěžší voda. Místy opravdu hodně těžký.

Je to velká řeka?

V Rusku je všechno velký.

Jak tě vlastně napadlo jet raftovat Sibiř v době, kdy rafty skoro ještě ani neexistovaly, zato gulagy ještě ano?

Já jsem byl ještě předtím ve Fanských horách, což je předhůří Pamíru. Tam jsme chodili pětitisícový kopce a další rok jsem si tam chtěl splnit celoživotní sen a sjet na voru řeku. A ta jedna z pramennejch řek, ta Bija, by se nechala sjet. Šlo by u pramenů pokácet stromy a z nich udělat vor. Četl jsem nějakou knížku v ruštině, cestopis asi z roku ’55, kdy to nějaký cestovatel takhle udělal. Beztrestně někde pokácet stromy, to i v tý době šlo snad jen v Rusku za flašku vodky. Tak jsem na to začal shánět kluky, co by do toho šli taky. Chtěli jsme vylézt na Běluchu (nejvyšší hora Altaje, 4506 m) a pak sjet tu řeku (Katuň). Kluci ale z toho voru měli strach a chtěli radši něco pořádnýho, protože to musíte fakt dobře svázat, aby se vám to při jízdě v peřejích nerozpadlo. Takže jsem sehnal kluky s raftem – s tou Matyldou.

Takže jste Rusům lesy nekáceli?

Měli jsme Matyldu, a tím pádem jsme už nelezli na Běluchu, ale rovnou jsme sjížděli velkou řeku Ob. Bylo to suprový, ale na lodi musí člověk pořád spolupracovat a jeden od druhýho se celou dobu ani nehnete. Když jsme to celé sjeli, měli jsme takovou ponorku, že jsme se na pár dní rozprchli a skoro každý jsme šli chvíli někam úplně jinam a sám. Po třech týdnech velice intenzivního společného fungování jsme to potřebovali.

Navíc jsme ještě měli na posledních pět dní pro osm lidí jednu polívku na den. Takže jsme sbírali houby a jedli je jednou se solí, jednou s kmínem. Přijeli jsme úplně vyhladovělí. Když jsme přijeli do Novosibirsku, šli jsme do nejlepší (tehdy dvouhvězdičkové) restaurace, kam nás ani nechtěli pustit, jak jsme byli zarostlí a špinaví. Ale když viděli, že máme rubly, začali se před námi klanět.

A tady to všechno je. Argut je raftařský pojem.

Z čela Geblerova ledovce vytéká řeka Katuň a jedním z jejích mohutných přítoků je právě Argut. Od soutoku s řekou Bijou v Bijsku se to všechno jmenuje Ob, jedna z největších řek na světě. Od pramene Irtyšese valí k oceánu trasou dlouhou přes 5000 kilometrů.

Proč jste si nevzali víc jídla?

Jídla jsme měli relativně málo, protože jsme mysleli, že si tam něco dokoupíme. Ale v Rusku celkově se nedalo nic koupit, a na Sibiři už vůbec ne. Měli jsme s sebou pruty, ale chytli jsme jednu jedinou rybu. Místňáci nám pak říkali, že se tam jézéďákům převrhl vlek s práškama na pole, takže všechny ryby vychcípaly. Ale nevím, co byla pravda, možná jsme to jen neuměli.

Expediční loď pro osm lidí. Jak se to nosí do hor?

Matylda je z válců, každý ten válec se vyfoukne a stočí a nese ho jeden člověk. Byly varianty ze tří nebo čtyř dílů. Ty tříválcové se ale častěji převrhávaly, takže my jsme jeli na čtyřválcovém. Potom na boku byl ještě válec, na kterém se sedělo. Výhoda tohoto raftu je, že když tě zaleje voda, mezi těma válcema to vyteče ven.

Přesto to muselo být strašně těžký!

Jeli jsme vlakem do Moskvy a z Moskvy jsme letěli místním letem. Jako zavazadla jsme měli 110l sudy. Na letišti Šeremetěvo přišli takoví ti namakaní nosiči, stodvacetikilový ruský vazby. A ty řekly, že nám to nenaloží, že je to na ně moc těžký a přesahuje to limity toho, co mají tahat. Naše batohy měly přes 60 kilo. Jídlo, loď, neopreny (to musíš mít, protože ta řeka vytéká z ledovce), vesty, přilby… A my hubený a nakonec i vyhladovělý studentíci jsme tohle celou cestu vlekli sami (smích). Na tom letišti to ale naštěstí nakonec vyřešila jedna flaška a pár rublů.

Měli jste s sebou nějakýho průvodce?

Nemohli jsme, protože jsme měli strach, aby se to neprovalilo a nezavřeli nás. Byl to teprve druhý český sjezd, před náma tam byl Štěrba se Štětinou, těm jsme psali, že bychom rádi zjistili, jaké to tam bylo. Striktně ale odmítli jakýkoli kontakt.

Něco jsme měli z té mojí staré knížky a něco šeptandou. Měli jsme tak zhruba nějakou kilometráž, takže jsme třeba věděli, že za 15 km bude velká peřej. Ale jak člověk pozná, kdy už je to 15 km, když tam nejsou žádný mosty, vesnice…?

Takže jsme akorát poslouchali, kdy to začne hučet.

Další unikátní fotky kluků i Ruska
Co kontakt s domorodci, potkávali jste vůbec někoho?

Pár jo, ale my jsme měli strach se s nimi stýkat. Protože udavači byli všude.

Když jsme přiletěli na to poslední letiště, tak jsme všechno vyložili a věděli jsme, že jsme asi tři kilometry od řeky. Už jsme byli šťastní, že tam skoro jsme, a najednou přišel policajt a chtěl vidět povolení. V Rusku musíš mít na každou turistickou cestu papír, že ji můžeš absolvovat. Každá řeka měla nějakou obtížnost a ty jsi, pokud jsi chtěl třeba na trojku, musel rok předtím zvládnout dvojku a mít na to potvrzení. Aby tam nechodili neznalí lidi, protože v tý pustině ti těžko někdo pomůže. Což je na jednu stranu dobře, že diletanti se na těžký hory nebo řeky nedostanou.

Spočítejte si cenu cestovního pojištění s 50% slevou od Sláva nazdar výletu!
Na kolik dní jedete?
Kolik Vám je?
Kam jedete?
 
Chci se hned pojistit
Sleva bude automaticky započítána.
Pošlete mi slevový kód
Cestujete později? Pošleme vám slevový kód do emailu.
Připomeneme se 4 dny před odjezdem.
Odeslat
A vy jste měli povolení?

Řekli jsme mu, že papíry mají naši sovětští kamarádi, co jedou s náma a čekají až u řeky. Samotný cizinec se tam totiž nemohl pohybovat. Vždycky jsi musel mít místního průvodce. Samozřejmě žádný kamarádi neexistovali (smích).

Policajt tedy zastavil nějakej náklaďák a povídá řidiči: „Hele, odvezeš je k řece.“ Ten měl ale píchlou gumu a nikam s tím jet nechtěl. Říkal, že to musí opravit. Ale policajt na tom trval. Takže s tim píchlým kolem jsme všichni odjeli k řece a tam se policajt ptá, kde že jsou ti kamarádi. Tak říkám: „Někde tady musej bejt.“

On naštěstí řekl, že nám tedy věří, nastoupil zpátky do toho náklaďáku a vrátil se na letiště. Chtěl mít hlavně od nás pokoj a nejspíš nás chtěl dostat z toho letiště, kde to měl na starost. Ale kdyby byl důslednej, byl by to strašnej průser. Bylo to nezákonný vkročení do Sovětskýho svazu na zfalšovaný dokumenty.

Jestli chcete podobnou cestu také, máte to dnes mnohem jednodušší. Existují dokonce cestovky pořádající na podobná místa expedice. Před deseti lety nabízela raftovací zájezd na Altaj cestovka Alpina. Na jejich stránkách je pořád popsaná trasa cesty. Můžete se inspirovat.
Ty jsi zfalšoval dokumenty pro KGB?

V Rusku platila totální hierarchie razítek. Nejnižší úroveň měl jenom dopis, vyšší level bylo obdélníkový razítko s rámečkem, další o stupeň výš bylo s trojúhelníkovým rámečkem a nejvyšší úroveň bylo kulatý razítko s rámečkem a pokud možno se státním znakem.

No a základní organizace českých SSM (Socialistických svazů mládeže) měly tehdy kulatá razítka, tak jsme si nechali udělat obyčejné kopie a ty dokumenty jsme si nechali ověřit u notáře. A notář když to ověřil, tak tam dával modrou trikoloru a notářský razítko. A oni jak nevládli latinkou, tak jen viděli úřední dokument.

Ve skutečnosti jsme jen na papír napsali tu cestu a notář jen ověřil, že ty dva papíry jsou stejný. Pro ně to ale vypadalo, jako kdyby nám tu cestu schválila vláda. (směje se a my zvedáme spadlou čelist)

Jan Strmiska

V Indii si koupil motorku Royal Enfield 500. Než ho o ni okradli, projel pět indických států. Miluje Karpaty, oceán, jihovýchodní Asii i cesty za surfařskými spoty kamkoli. Roky testoval holky a měl na starosti módu v Maximu, šéfoval časopisu T3 (Tomorrow's Technology Today) a jeho nejnovější projekt je elektronická hudební pilulka Audiopill.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK