Propátrali jsme místo, kde vlci dávají dobrou noc, a toto je trasa, kterou můžete tenhle podzim následovat. Slovensko rulez!
Lesy a vlci jsou tu krásní
Vesnička na konci slovenského světa se jmenuje Osadné. Za ní jsou už jen hluboké bukové lesy, ve kterých kdesi leží polská hranice. Nejsme tu poprvé, ale teď sem míříme najisto. V Osadném totiž žije Juraj Lukáč – skoro až mytická postava slovenské ochrany přírody (wolf.sk, jurajlukac.blog.sme.sk). Za peníze vybrané od dobrovolníků skupuje lesy, které ponechává přirozenému vývoji, takže se z nich stávají pralesy. A taky prosazuje ochranu vlků, kterých se dnes na Slovensku potulují asi tři stovky. Kdybyste je ve zdejších horách náhodou potkali, zapomeňte na nesmysly z knih Jacka Londona a nebojte se jich. Vlci totiž na člověka zásadně neútočí.
Najdete lebky probodané bajonety
S Jurajem vyrazíme do hor, ale až poté, co si v Osadném prohlédneme kostelní kryptu. Pohřbeno je tu 1025 mrtvých vojáků z první války. Známých podle jmen 23, neznámých 1002. Velká betonová šachta je plná kostí a lebek, z nichž některé dosud nesou stopy po bajonetech. V roce 1933 sem byly sneseny z desítek vojenských hřbitovů, roztroušených v okolních kopcích. My, kteří jsme nikdy nepoznali „horkou válku“, si tu dobu představujeme jen školním šablonovitým viděním.
Na hranici je hospoda
Z Osadného je to necelé dvě hodiny chůze na samotu Balnica, ležící přímo na hranici. No, samotu… Stojí tu budova bývalého nádraží bieszczadské úzkorozchodky, která dnes slouží jako odlehlá hospoda kombinovaná s penzionem. Lesní železnice z roku 1890 je v provozu jen přes léto, kdy z polského Majdanu vyváží do hor turisty. V domku si můžete dát smažená vajíčka, pivo, kořalku zubrovku a další občerstvení. A pokud nemáte stan, složíte tu i hlavu.
Viděl jsi bobra?
My odtud bez batohů vyrážíme na postranní výpad k východu po hřebeni až na vrchol Černiny (929 m). Za slovenského štátu (1939–45) tudy procházelo hraniční trojmezí mezi Slovenskem, Maďarskem a Německem. Dodnes ho připomíná velký trojboký hraniční kámen, před lety povalený a dnes opět vztyčený. Po sestupu k jihu v údolí řeky Solinky objevujeme bobří hráze a okousané poražené stromy. Juraj nám vypráví o volně se potulujících zubrech a přímo na pěšině nacházíme čerstvé vlčí lejno. Už se nedivíme, proč se celé oblasti včetně polské strany přezdívá Vlčí hory. Kromě vlků tu ale můžete potkat i medvědy, rysy a divoké kočky.
Divoká zvířata jsou ale jen jedním z mnoha rozměrů kraje, kam mnoho turistů nezavítá. Člověk sem přijede pod dojmem dávných cestopisů a čeká, že se tu zastavil čas. „V Nové Sedlici neměli elektřinu. V měsíční záři tonula temná ves,“ píše Miloslav Nevrlý v povídce Chyžka u Stužice rieky o nedaleké nejvýchodnější vesnici Slovenska. „Stupňovitý dřevěný kostel s dvojitým křížem a velkou bání. Ploty z vrbových prutů. Hlínou omazané dřevěné domy bez dveří a komínů, se slaměnými střechami. Kdesi hučel potok a cizokrajně voněly pobřežní rostliny…“
Nebojte, mají tu internet
Jenže takhle to tu vypadalo někdy těsně po 2. světové válce. Dnes už zdejší vesnice nerozeznáte od těch, na které jste zvyklí z domova. V roce 1959 sem byla zavedena elektřina a v roce 1955 po nově zbudované asfaltce přijel první autobus. Považovat východní Slovensko za zaostalý kraj by tedy bylo přinejmenším neuctivé.
Nejlevnější cestovní pojištění v ČR je od Sláva nazdar výletu!
Znáte někoho, kdo jede do zahraničí? Pošlete mu speciální slevu 50 % na cestovní pojištění. Je to dárek od partnera našeho webu, pojišťovny AXA Assistance.
Dřív to tu bylo krvavější než Saw a Braindead dohromady
Tyhle kopce mne ale překvapily víc než vrchovatě. I když se zajímám o historii, netušil jsem, jaké masakry se tu kdysi odehrávaly. Ve škole nás kdysi krmili komunistickou propagandou o 2. světové válce a hrdinné sovětské armádě, která se krvavě prodrala Dukelským průsmykem, aby nás zachránila před Hitlerem. Nechci to snižovat, ale s 1. světovou válkou v Karpatech se to srovnávat nedá. Nejde jen o počty obětí, které prý byly několikanásobně větší než na Dukle. Jde i o podmínky bojů.
Museli být neskutečně tvrdí!
Dva dny táhnete po pohraničním hřebeni z Balnice k západu, a pořád jdete podél starých zákopů. Příroda je zvolna pohlcuje, jsou plné loňského listí a sem tam v nich rostou stromy, ale i po více než sto letech jsou v terénu stále dobře patrné. Kolik jen muselo dát práce je v kamenité zemi vykopat! V bezcestné pustině musely na budování zákopů pracovat desetitisíce vojáků. Útok ruského generála Kornilova přes Sninu na Humenné začal v listopadu 1914 a pokračoval až do května následujícího roku. Rakousko-uherští obránci s nimi tedy v horách bojovali půl roku! Výsledkem takzvané Velikonoční bitvy v Karpatech bylo asi 45 000 mrtvých a 250 000 zraněných nebo zajatých vojáků.
Podél zákopů kráčíme v posledním slunečném počasí s batohy plnými teplého oblečení. Máme v nich i péřové spacáky, nafukovací karimatky, vlněné termoprádlo, stan, vařič, rum, kafe a slaninu. Představujeme si muže, kteří se za prosincové noci krčí v zákopech jen ve vatovaných kabátech. Je dvacetistupňový mráz, tři dny už nejedli, vítr jim žene do očí sněhové vločky a jejich dlaně přimrzají k hlavním pušek…
Frajeři pod zelenou klenbou
Dodnes jsou uprostřed kopců roztroušeny malé hřbitůvky. Vzpomeňte si na ně, až se zase budete na nějaké „drsné“ akci kasat, jací jste outdooroví borci. Zimní boje v horách by byly nepředstavitelné i s dnešní hi-tech výbavou.
Pokud sem nestihnete vyrazit teď na podzim, je stejně dobré pozdní jaro. Na konci dubna budou nekonečné bukové lesy ještě bez listů, což vám umožní aspoň občasné výhledy. Později k létu tu člověk jde skoro stále pod zelenou klenbou lesa. Krásného lesa, je třeba dodat. A pokud se Jurajovi jeho práce bude dařit, možná časem i pralesa…
Pokud je pro vás turistika a spaní venku příliš naostro, máme pro vás expresnější verzi (a taky pokračování) tohoto treku zde.
