Dobrodružství Kulturní šok Syrová příroda Laos

Stíhačkou po Mekongu do Města pomalosti

Každý kdo byl v jihovýchodní Asii se už nejspíš projel rychlým člunem. Ale cestovat tak šest hodin, to je úplně jiná liga!

V Laosu si dopřejte bizarní kombinaci absolutně protikladných zážitků: ultrarychlou řvoucí dopravu a následné přeladění na ticho a sníženou rychlost času. Vaším cílem je Luang Prabang, nejlépe zachované město jihovýchodní Asie.

Hraniční přechod mezi severothajským městečkem Chiang Khongem a laoským Huay Xai tvoří široký hnědožlutý tok líně plynoucího Mekongu. Dostat se z jedné země do druhé je možné jen dlouhou úzkou loďkou pro několik pasažérů. Je to symbolické – za ekonomicky rozvinutým Thajskem totiž Laos zaostává o celá staletí. Před lety totiž v jedné z nejchudších zemí světa převzali vládu komunisté a Laos se pak na dlouho zcela uzavřel okolnímu světu.

Na druhé straně řeky vystupujeme v laoském přístavu Huay Xai, což je jen bahnitá vesnice na břehu kalného veletoku. Kdysi to prý bylo centrum obchodu s opiem ve Zlatém trojúhelníku, ale ty časy jsou už pryč. Stánky na jediné ulici místo drog přetékají levným čínským zbožím. „Dvacet dolarů, pane!“ zní poslední nabídka po půlhodině tvrdého smlouvání v přístavu. Dostáváme plovací vesty a motocyklové helmy a nasedáme do pestře pomalovaného štíhlého člunu, z jehož zádi trčí nestvůrně dlouhá tyč s mohutnou vrtulí. Tomu bizarnímu plavidlu se říká speedboat. Ve tři sta kilometrů vzdáleném bývalém královském městě Luang Prabang prý tímhle žihadlem budeme asi za šest hodin.

Takovýhle dobytčák vás čeká, pokud se rozhodnete pro slowboat. To nechcete! Přístav Huay Xai.
180 000 laoských kipů je na naše pět stovek. To chcete!

Šestnáctiválec vás vystřelí kupředu

Jakmile se speedboat rozjede, zaplaví nás směs adrenalinu, nadšení a strachu. „Pilot“ nám totiž neřekl, že nestvůrně silný šestnáctiválec Toyota na zádi řve jako útočící stíhačka. Až později se dočteme doporučení brát si na cestu speedboatem špunty do uší. Po hladině řeky letíme skoro stovkou. Z nádherné scenerie tyrkysové džungle a malých rybářských vesniček podél řeky, kterou si cestující slowboatem pochvalují, vidíme jen rozmazanou šmouhu. Za ten zážitek to ale stojí. Kdy se vám podaří za pár korun zažít pocity Felixe Baumgartnera?

Spočítejte si cenu cestovního pojištění s 50% slevou od Sláva nazdar výletu!
Na kolik dní jedete?
Kolik Vám je?
Kam jedete?
 
Chci se hned pojistit
Sleva bude automaticky započítána.
Pošlete mi slevový kód
Cestujete později? Pošleme vám slevový kód do emailu.
Připomeneme se 4 dny před odjezdem.
Odeslat

Vzrušení zvyšuje i pocit rizika. Vzhledem k vysoké rychlosti prý stačí kláda nebo skalka ukrytá pod hladinou, a speedboat se rozletí na cucky. I proto ta povinná vesta a helma. Loni prý došlo ke srážce s plovoucím buvolem, při které dva pasažéři zahynuli. Západní průvodce typu Lonely Planet před cestováním speedboatem důrazně varují. Ha! Ha!

Moderní turistika na lehko a rychle. RYCHLE!

Zastavujeme jen u benzinky, pokud se tak dá ovšem nazvat plovoucí bouda. Šestnáctiválec má žízeň, což rádi využíváme k odskoku do džungle. Zásadní nevýhodou speedboatu oproti slowboatu je totiž nemožnost akutně řešit plný močový měchýř. Před jízdou by proto neměl alkohol požívat nejen „pilot“, ale ani pasažéři. Asi po třech hodinách se v dálce na břehu objeví shluk bambusových chýší s nápisem GASOLINE. Když u „benzínky“ přistaneme, vděčně si protahujeme údy, zdřevěnělé sezením mezi úzkými přepážkami s koleny až u brady.

Zhulený pilot je ve spojení s Bohem štěstí

Po rychlém občerstvení máme trochu času prohlédnout si, čím to vlastně jedeme. Lehká sklolaminátová pramice šípovitého tvaru je designovaná jen pro rychlost. Dovnitř se vejde osm pasažérů se zavazadly na přídi, která před stříkající vodou kryje plachta. Speedboat má jen malý kýl, aby se dobře zařezával do hladiny. Z toho plyne, že není příliš stabilní. Když ve vysoké rychlosti najede do brázdy za jinou lodí, divoce se rozkmitá, takže se podvědomě křečovitě chytnete bortů.

Spěcháte ještě víc? Luangprabang s Bangkokem spojuje i přímá letecká linka (www.airasia.com). Kam se ale poděla ta zábava!?

Pak „pilot“ znovu nakopne nestvůrně velký motor a s burácením vyrážíme dál. Rychlost je tak vysoká, že když si zvednu kryt helmy, tlak vzduchu mi málem zlomí vaz. Ohlédnu se a spatřím, že si „pilot“ zapálil dlouhého jointa marihuany. Bafá přímo pod krytem, který je celý vyplněný kouřem. Kupodivu to ale nijak nesnižuje jeho schopnost mistrně kličkovat mezi skalisky, která jsou tu a tam označena výstražnými betonovými pilony. O tom koneckonců svědčí i tenhle článek. Přežil jsem. Když jsem ale navečer v Luang Prabangu svlékal vestu a podával vysmátému „pilotovi“ ruku, trochu se mi třásla kolena.

Šarm i bagety sem přivezli Francouzi

V životě někdy rozhodují náhody. O Luang Prabangu jsme se doslechli v hospoděv asijské „Mekce batůžkářů“ na bangkocké ulici Khao San. „Představte si to nejvíc cool městečko na světě,“ vyprávěl Dave, parťák od piva. „Největší klídek, nejhezčí chrámy, nejzajímavější okolí…“ Znělo to, jako když Leonardu DiCapriovi ve filmu Pláž (The Beach) nějaký zmagořelý feťák básní o té jediné pravé a dokonalé pláži. Ten sen jsme se rozhodli následovat, ať už mělo být na konci cokoli.

A teď jsme tady. Luang Prabang. Vystoupili jsme ve městě, které je mezi západními cestovateli legendou. Právě tady založil v roce 1353 válečník Fa Ngum první laoské království Lan Xang – Zemi milionů slonů. I když se později metropolí Laosu oficiálně stal Vientiane, Luang Prabang byl stovky let mocenským a spirituálním centrem říše. Jeho sláva začala pohasínat až po roce 1887, kdy Laos pod tlakem ničivých čínských nájezdů přijal francouzskou koloniální ochranu. A je to znát dodnes. Domluvíte se francouzsky a k snídani si můžete dát lahodně křupavé bagety s nejrůznějšími náplněmi nebo cibulačku zapečenou se sýrem.

Tahle země je přirozeně pořád odříznutá

Najímáme si hotýlek. Nabídka je tu hodně široká – ceny čistých pokojů se sprchou a stropním větrákem začínají na pouhých čtyřech dolarech a za dvacet máte slušný klimatizovaný pokoj střední třídy. Do Luang Prabangu už dorazila potřebná míra komfortu, ale zároveň ho ještě neobjevil masový turistický průmysl. Ideální kombinace! Severní Laos je neprostupnou zemí hor zarostlých džunglí a strmých říčních roklí. Přirozená bariéra proti pronikání vlivů okolního světa tu spolu s politickou uzavřeností země v 70. a 90. letech uchovala věci, které v okolních asijských zemích už dávno převálcoval hospodářský rozvoj. Právě proto se sem taky pořád ještě vyplatí jet.

Po ulici kráčí dlouhá řada holohlavých mnichů v oranžovém rouchu. Jdou pomalu a důstojně a v rukou svírají velké černé mísy. Lidé se jim klaní a dávají jim jídlo.
Není to žebrání – ten, kdo děkuje, jsou totiž dárci. Příspěvkem buddhistické obci mohou udělat dobrý skutek, který zvýší jejich šanci, že se v příštím životě narodí na vyšší úrovni.

Jenom v okolí Luang Prabangu žije dvanáct etnických menšin. Akhové, jejichž ženy si zdobí hlavy čelenkami ze starých stříbrných mincí, Mienové v barevných turbanech, Lentenové s nestvůrně vytahanými ušními lalůčky, Lisuové uctívající pralesní duchy… Ráno si půjčujeme terénní motorku a po prašné silničce vyrážíme do hor. Domorodce ale také můžete potkat, aniž vytáhnete paty z města. Příslušníci horských kmenů přinášejí každé ráno na trh koše banánů, ananasů, durianu, manga, liči a dalšího tropického ovoce.

Náš vztah slepí lepivá rýže

V centru města se tyčí duchy obydlený vrch Phu Si, na nějž vede 328 schodů. Teprve při výhledu odtud si uvědomujeme, jak je Luang Prabang vlastně malý. V záplavě zelených palem svítí pozlacené střechy chrámů a rudé střechy francouzských koloniálních domů. Z Phu Si je taky nejkrásnější výhled na západ slunce nad Mekongem. Sluneční kotouč se pomalu noří do džungle, řeka i nebe jsou nejdřív oranžové a pak krvavě rudé, cikády řvou písně lásky…  a je to totální kýč, ale to se v tu chvíli prostě neříká. V jedné z hospůdek na terasách na břehu Mekongu pijeme pivo pod hvězdami a konečně máme čas sami na sebe. I o tom je Luang Prabang.

To je to, co slepí váš vztah. Rejže.

Nezapomenutelnou součástí téhle romantické zkušenosti je laoská kuchyně. Při svíčkách ochutnáváme laap (salát z mletého masa a papáji ochucený čerstvou mátou), maso pečené na zázvoru s kokosem nebo sladkou medovou polévku s houbami. Tradiční laoskou přílohou je „lepivá rýže“ (opravdu se jí tu tak říká!). Prsty pravé ruky z ní prostě žmouláte kuličky a namáčíte je do nejrůznějších omáček.

Dvaatřicet chrámů na jednom kousku

Organizace UNESCO v prosinci 1995 zařadila Luang Prabang na Seznam světového kulturního dědictví jako „nejlépe zachované město jihovýchodní Asie“. Na ploše několika mála čtverečních kilometrů je tu totiž natěsnáno neuvěřitelných 32 buddhistických chrámů. Kdysi jich tu prý stávalo 66, ale v průběhu staletí bylo tohle město stavěno, vypalováno armádami sousedů, znovu stavěno… Všechny starší stavby buď shořely, nebo v tropickém podnebí podlehly hnilobě. Buddha kdysi mluvil o nedokonalosti všech věcí. Kde jinde o tom meditovat než právě tady?

Jednou zcela jistě shoří i Xieng Thong, nejvýznačnější a nejkrásnější chrám ve městě. Jeho několikrát prohnutá střecha se ale zatím sklání skoro až k zemi, takže trochu připomíná pařezovou chaloupku Křemílka a Vochomůrky. Na všechny strany z ní trčí chaw faa, zahnuté pozlacené rohy, které mají od chrámu odhánět zlé duchy (ve skutečnosti prý spíš za bouřky přitahují blesky).

Útočiště posledních snílků

Procházení a obdivování všech těch úžasných staveb nás bavilo dva dny. Pak už jsme začali být „overtempled“ – přechrámováni, což je přiléhavý anglický termín ze slovníku globálních poutníků s bágly na zádech. Historické památky totiž nejsou tím hlavním, kvůli čemu se do Luang Prabangu jezdí. Mezi západními backpackery se tomuhle městu přezdívá „útočiště posledních snílků“. „Je zázrak, že ho ještě nepřeválcovali potrhlí hledači new age,“ napsal publicista Rolf Potts. „Luang Prabang je městem těch, kdo hledají uvolnění a nové zážitky. Ne v sexuálním slova smyslu (i když je to úžasné místo k prožití milostného románku) ani v chemickém slova smyslu (i když opium a marihuana jsou tu k dostání stejně snadno jako smažená kuřata v KFC). Spíš ve smyslu totální pohody a blaha.“

LP ve své typické kráse. Skály stráží povodí Mekongu.

Spisovatelka Marie Bassene nazvala Luang Prabang „snem naivní citlivosti“. Duchovní srdce Laosu připomíná spíš ospalé okresní městečko. Má jen asi patnáct tisíc obyvatel a pomalou chůzí ho přejdete za slabou půlhodinku. Všude je tu blízko a čas se táhne jako med pralesních včel, který vám v restauraci dají na palačinku. Ospalý klid Luang Prabangu se postupně promítne i do vašeho každodenního rytmu.

Čas se tu táhne jako med

Ráno sedíme na terase nad Mekongem a popíjíme kávu o půl hodiny déle, než jsme zvyklí z domova. Pak se na trhu chvíli přehrabujeme v dřevořezbách, etnických špercích, soškách Buddhy a dalších suvenýrech. Dáme si ledový banánový koktejl, na wifi napíšeme známým a přečteme novinky. Na vypůjčeném kole zajedeme do sousední vesničky Phanom a fascinovaně sledujeme, jak se tu v primitivních manufakturách středověkým způsobem vyrábí ruční papír a tká hedvábí.

Od místních si tu můžete zaplatit raftování na okolních divokých řekách nebo výlet na vodopády Tad Se, jejichž jezírka umožňují skvělé koupání. My jsme si v přístavu pronajali další speedboat a vyrazili do jeskyní Pak Ou. Do temného skalního otvoru pár metrů nad hladinou Mekongu domorodci pietně ukládají Buddhovy sochy příliš staré na to, aby se ještě daly vystavovat v chrámech. Jsou jich tu tisíce, od miniaturních po třímetrové. Indiana Jones by měl radost… V nedaleké vesnici jsme sledovali výrobu místní speciality – domácí rýžové „whisky“ lao-lao s naloženými škorpiony, hady a stonožkami.

Dny plynou. Dávno už jsme měli být o kus dál. Klid Luang Prabangu nám vymazal z hlavy plány, diáře, termíny… Všechny ty „veledůležité“ virtuální biče, které si na sebe člověk sám plete a pak se diví, když bezmocně klesá pod jejich údery. Tenhle článek jsem měl odevzdat už minulý týden. Ale napište rychle o městě, ve kterém jste objevili kouzlo pomalosti…

Ivan Brezina

Na desítkách výprav do asijských zemí prožil více než tři roky života. Je autorem legendárního cestovního průvodce Cesty na východ (o pozemní trase z Česka do Indie) a jako novinář se specializuje hlavně na cestování. Píše třeba pro přílohu Víkend MF Dnes, také pro Travel Digest, Koktejl nebo Elle. Pro cestovatelský pořad Objektiv České televize natáčí reportáže, kterých bylo až dosud odvysíláno více než osmdesát.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK