Eurovíkendy Kulturní šok Rakousko

Výlet do koncentráku vám změní pohled na svět. A lidi.

  • Příroda
    2
  • Památky
    9
  • Party faktor
    0
  • Pro děti
    5
  • Cenová dostupnost
    10

Když jedu na dovolenou, neříkám, že jsem z Mauthausenu, ale od Lince.

Rozhodli jsme se, že mezi extrémní jízdou na koloběžkách, divočinou Kolumbie, kradením v hotelu a hláškováním manželů Kuřete a Brambory je potřeba prozkoumat i něco temnějšího.

Obyvatelé malebného městečka v Horním Rakousku přiznávají, že se svým bydlištěm zrovna moc nechlubí. Mauthausen je holt především jméno jednoho z nejhorších koncentráků nacistického Německa. Sloužil téměř výhradně k vyhlazování politických odpůrců nelidskou prací. Celkem tam zemřelo až přes 300 000 lidí. Tohle místo je potřeba osahat osobně, protože vysvětlit to nejde. Tak jsme vyjeli.

Temná vykachlíkovaná místnost pod zemí. Dodnes se vám zapnou všechny sebezáchovné kontrolky, když tam máte jen nakouknout. Před modernizací expozice navíc přímo uvnitř komory vítala návštěvníky cedule s malebným německým slovem GASKAMMER. Vlastní plynovou komoru (pro cca 120 lidí) měl Mauthausen jako jeden z mála koncentráků na bývalém německém území. Několik tisíc lidí zavraždili esesáci taky v pojízdných plynových komorách (utěsněný nákladní vůz, do kterého hadicí vedli výfukové plyny z motoru).

Nejslavnější kamenolom na světě?

Sluníčko svítí, větřík honí po obloze mraky jak ze znělky Simpsonových a my právě vyjíždíme v expedičním Subaru do kopce podle šipky KL Mauthausen – Konzentrationslager. Rakousky střižený trávníček kam oko dohlédne, upravené rodinné usedlosti a nahoře se začíná vynořovat kamenná pevnost. Tábor oficiálně vznikl 8. srpna 1938, když dorazil první transport vězňů z Dachau.

Jedna ze strážních věží a nenápadné budovy. V podzemí pod nimi v plynové komoře, u zdi nebo na šibenici zahynula jak většina těch, které zlomila práce v lomu, tak ostatní, které SS prostě zlikvidovali.
Dnes dokonale zrekonstruované hospodářské budovy skrývají občas i původní vybavení. Tehdy to tu ale vypadalo mnohem neutěšeněji. Nejsme si jisti, jestli je tenhle germánský perfekcionismus, co se týká začištění minulosti, tak úplně k dobru věci. (Ale podobný pocit budete mít, i když navštívíte v Polsku rychle po sobě vzorně zrekonstruovanou Osvětim a hrůzyplně zpustlou Březinku.) Místní mimochodem tvrdí, že u jejich městečka měla být na Dunaji velká přehrada spolufinancovaná i světovou bankou. Ale aby název Mauthausen projekt nezhatil, projektanti ji raději postavili jinde.

V řídce obydlené oblasti koupilo SS žulový kamenolom, ve kterém potom dozorci umučili statisíce lidí při těžení šutrů.

Asi nejvíc se těžilo na výstavbu megalomanských budov podle návrhů Hitlerova vrchního architekta Adolfa Speera. Po celé Říši. Ale taky na stavbu tábora samotného. Ačkoli stavební práce běžely celých 7 let existence koncentráku, nebyl nikdy dokončen. Celková délka zdí přesto překročila 4 kilometry a váha žuly, kterou vězni ručně vytahali z lomu jen na stavbu tábora, se odhaduje na 100 až 200 tisíc tun.

Naši redaktoři Michal a Katka. Na apellplatzu mezi zázemím tábora a vězeňskými baráky. Prostor dlouhý stovky metrů, aby se na něj vešly tisíce vězňů čekajících i dlouhé hodiny, než SS počítali všechny živé. Ať bylo vedro nebo mráz. Nebo když museli vězni pro výstrahu přihlížet hromadným popravám. Odhadem 3 000 vězňů během let umrzlo, když je esesáci v zimě polévali ledovou vodou. Snažili jsme se tvářit neutrálně. Ale to na tomhle místě prostě nejde.
Smích? Přejde. Věznice ve věznici. Trestný blok. Cely. Samotky.

Znáte někoho, kdo jede do zahraničí? Pošlete mu slevu 50 % na cestovní pojištění od našeho partnera AXA Assistance.

Do Mauthausenu je to z Česka směšnou hodinku od hranic. Nejblíž to máte z přechodů Dolní Dvořiště nebo Studánky. Měli byste mít rakouskou dálniční známku, protože na rozdíl od Čechů už Rakušani svoji část dálnice dokončili, a pak jste u Lince fakt raz dva. Když se rychlodráhy S10 a A7 pokusíte objíždět jako my, čeká vás zbytečně nejmíň 20 kilometrů a půl hodiny navíc. Mauthausen je zadarmo, takže do té dálniční známky investujte. Vyberte si nejkratší 10denní, koupíte ji snadno na pumpách poblíž hranic u nás (necelých 300 Kč) nebo pak v Österraichu za 8,90 EUR.

Z desítek budov původního tábora dnes stojí už jen několik. Na plánku jsou označeny červeně. Přežilo samozřejmě žulové monstrum pevnosti, z vězeňských baráků jich ale zůstalo zakonzervováno jen pár. Zbytek buď sežrala vlhkost a červotoč, nebo je po válce místní srovnali se zemí kvůli obavám ze zárodků tyfu a dalších nemocí, na které ještě dlouho po osvobození tábora oslabení vězni umírali po desítkách denně.

Do tábora se projde okolo betonové kostky dokumentačního centra nacistických zločinů, kde je klasická prodejna historických materiálů, konferenční sály a podobně. A pak už hlavně žula a žula. Okolo bývalých ubikací posádky SS a jejich kantýny vystoupáte na jakési první nádvoří, kde si můžete vybrat, jestli půjdete doleva do kamenolomu nebo doprava na Apellplatz. My jdem tedy nejdřív na nástup.

V plynové komoře

Po pravé straně je původní zázemí tábora proměněné rok od roku vylepšovanou (a bohužel tím i méně a méně syrovou) prohlídkovou trasou, která vede částečně nad zemí, ale z větší části ve sklepeních, kde se děla ta největší zvěrstva. Tam většinou dojde humor i školním výpravám, které se jinak prohlídkou mnohdy spíš procourají z povinnosti.

Schody smrti a další zvrhlosti najdete v naší galerii. Varujeme, asi se vám udělá trochu špatně:

Dřív se do ní dalo vejít, dneska vás vyhlídková trasa drží přede dveřmi. Tady ale začnou vnímat vážnost místa asi opravdu všichni. Za a) je to gigantický masový hrob desítek tisíc lidí na ploše garsonky a za b) tady díky bohu není mobilní signál. Snad to tak i zůstane.

Plynovou komoru Mauthausen „potřeboval“ i proto, že právě tady končila v posledních měsících války spousta transportů smrti z táborů na Východě, které mezitím spojenci osvobodili. Nacisti pak často vězně táhli v transportech div ne přes půl Evropy, aby zahladili stopy a zbavili se svědků. Když to nešlo jinak, tak pěšky. Desítky tisíc vyhladovělých polonahých lidí, třeba i v kruté zimě 1944. V době, kdy už polské tábory hrůzy řešil Červený kříž a další zdravotnické organizace, jelo ještě v Mauthausenu vyhlazování naplno. Na detaily mrkněte do galerie. Z fotek a popisků se vám udělá blbě, ale to je potřeba. Nejezdíme po světě jenom proto, abychom chytali bronz, ale chceme se taky něco dozvědět.

Po Schodech smrti

Doleva od nádvoří se jde kolem památníků zemí, jejichž občané v Mauthausenu zemřeli. A pak ještě pár stovek metrů k prudkému skalnímu zlomu a svahu, ve kterém je 186 žulových stupňů. Těm se kvůli jejich roli v likvidaci vězňů říká Schody smrti.

Vězni tahali nahoru někdy až 50kilové bloky žuly a práce v tzv. trestném komandu většinou znamenala dříve či později neodvratitelnou smrt při pádu ze schodů. Pád jednoho přitom často nutně znamenal smrt či zmrzačení desítek dalších.
Pitevna. V podzemním komplexu je šikovně hned vedle kremační pece. Když měl nějaký vězeň tělesnou anomálii nebo třeba tetování, cestou na popravu zastřelením, oběšením nebo plynem ho označili a po smrti si službu konající esesácký “doktor” vzorek odřízl. Z potetované kůže prý vznikaly zajímavé doplňky do domácnosti.

Schody vedou okolo těžební stěny, které esesáci humorně říkali Stěna parašutistů. Oblíbenou kratochvílí v nudné službě bylo totiž nutit vězně skákat do tůně pod skalní stěnou. Když nechtěli skočit sami, různými vynalézavými způsoby je sráželi dolů. Stěna nebyla úplně kolmá, takže většina týraných skončila se strašnými zraněními někde pod ní. Pokud se jim podařilo zázrakem doskočit až do vody, soutěžilo se, kdo z dozorců se trefí.

Stěna kamenolomu je vysoká několik desítek metrů a podél ní je několik různě hlubokých tůní. Voda v nich mívala sytě rudou barvu.
Navštívili jsme místo duchů. Zatím to jako odstrašující ponaučení funguje. Do příští války.

Když máte z takových míst hrůzu a Mauthausenem jenom proběhnete, je to asi na hodinu. Serióznější prohlídka je zhruba na tři. No a jestli vás historie kolem 2. světové války zajímá, určitě si připravte aspoň půl dne. A pokud vás tahle temná poznávací turistika chytne, tak kousek od Mnichova je Dachau. Po dálnici od Plzně je vážně asi jen 5 km za hranicemi obnovený Flossenburg. Hoďku z Liberce to máte do Gross-Rosenu (Rogožnice) v Polsku. No a když už budete v Polsku… O Terezíně nemluvě. Historie, na kterou zapomeneme, má tendenci se opakovat. Protože lidi jsou… lidi.

Michal Schindler

Chtěl by žít ve Švýcarsku někde mezi jezerem a horským štítem, nejčastěji byl v Benátkách, ale když už vylítne za hranice, nespíš to bude s rodinou k moři. Ale až děti vyrostou, vydá se s manželkou do finského Rovaniemi, kde si půjčí off-road a na pár dní zmizí za Polárním kruhem. Živí ho písmenka. Tuny písmenek. Podle toho vypadá.

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK