Dobrodružství USA

Vylezli jsme zakázané Haiku Stairs na Havaji

  • Instagram index
    10
  • Party faktor
    1
  • Dostupnost
    1

Jeden z nejkrásnějších trailů světa je stále zakázaný. Tady jsou naše nejnovější informace o dostupnosti Haiku Stairs na havajském ostrově Oahu.

Tahle horská cesta má různá jména. Stejně jako je vratká její podoba, tak jedovatě krásné jsou výhledy. Schody do nebe (Stairway to Heaven) nebo Schody Haiku (Haikū Stairs) označují cestu podél periferie městečka Kaneohe na nejbližší kopec. Haiku přitom neznamená známé japonské slovo pro poetický útvar (5–7–5), ale vychází z havajského názvu pro místní kytku grevilea banksy.

Kde se tam ten chodník vzal?

Za všechno dobré může americká armáda. V roce 1942, rok po Pearl Harboru, tu námořnictvo (US Navy) začalo stavět přísně tajný vysílač, který měl sloužit pro přenos rádiových signálů vojenských lodí operujících v Pacifiku. Využilo se přirozené výšky terénu (nejvyšší vrchol má 1200 metrů) a tvaru údolí fungujícího jako parabola. K tomu potřebovali vytvořit snadný přístup k horní části hřebenu. Slovem „snadný“ je myšleno o něco snadnější než pokaždé slaňovat s elektronkami na zádech. Vojáci tu tedy vybudovali dřevěný žebřík vedoucí nahoru do hor. Ten byl později nahrazen dřevěným schodištěm. 

Takže jsou tam pořád dřevěné schody?

V polovině padesátých let byly nahrazeny z většiny kovovými schody. Je jich tam téměř 4000 a stanice i stezka byly v roce 1987 uzavřeny pro veřejnost. V roce 2003 město nechalo schody za téměř milion dolarů opravit, ale už se nějak nedořešily pozemkové a majetkové vztahy, takže stezka je stále uzavřená a ani se nepočítá s tím, že by to někdy mělo být jinak. Je jasné, že v USA, kde kdokoli kohokoli zažaluje za to, že se zranil na špatně posypaném chodníku, otevřít takovouhle legraci „na vlastní nebezpečí“ není jednoduché.

image
V roce 1950 byla stanice vyřazena z provozu a místo toho začala pobřežní stráž Spojených států vysílač využívat pro svůj systém Omega. To byl první světový radiový navigační systém fungující na dlouhých vlných. Celá sedmdesátá léta to byl největší hi-tech. Až v roce 1997 byl vypnut. Protože GPS. Foto: Profimedia
Dost řečí. Je podzim 2018 a my jdeme na to:

Stojí to i za pokutu 1000 dolarů?

Je tři ráno a my se chystáme zdolat Haiku Stairs, snad největší lákadlo Havajských ostrovů. Musíte projít přes státní pozemek, kam je zapovězeno vcházet pod hrozbou pokuty ve výši 1000 dolarů, přístupovou oblast hlídá soukromá bezpečnostní agentura, občas i státní policie, takže ano, je to zakázané, s velkou dávkou adrenalinu, co víc si můžete přát, když jste narození ve znamení mileniála? Pokud chcete zvýšit svoje šance na úspěch, doporučuje se vyrazit pod milosrdnou ochranou tmy. Používat jakékoliv osvětlení nepřipadá v úvahu, mohlo by vás prozradit! Teď fakta: většina lidí to zvládne na vrchol a zpátky bez úhony, ale čas od času někoho chytnou – a vážně nechcete být na jejich místě, že? Když překonáte „zakázané pásmo“, máte napůl vyhráno, vylezete schody a užijete si chill na vrcholu. Jenže vás ještě čeká cesta zpátky, říká se, že nahoru se dostanete poměrně snadno, ale na cestě zpátky si na vás počíhají, to na klidu nepřidá… Poznámka autora: na vrchol se lze dostat i druhou stranou zcela legálně, cesta je však poměrně nebezpečná a dlouhá.

https://www.axa-assistance.cz/cestovni-pojisteni/?externalpartner=10000430

Je to každým rokem jiné?

Já už jsem Haiku dal v roce 2017, ale měli jsme průvodce, který nás na místo dovezl/odvezl a protáhnul přes „nepřátelské území“. Navíc to bylo v hlavní turistické sezoně, čili na schodech bylo dost lidí, takže ten dav ve vás potlačil všechny obavy (při honičce určitě předběhnete tu pěknou holku v bikinách, která si fotí nové instastories). Znovu jsem byl na Havaji po svém ročním pobytu v Kanadě. Vzhledem k mojí předchozí zkušenosti s rajskými ostrovy mě zbytek výpravy jmenoval průvodcem bez nároku na honorář. „Hele, když už jsi na Haiku Stairs byl, tak nás tam zvládneš dovést, ne?“ oznámili mi jako jeden muž. Tak jsem to odkýval a s předstíraným úsměvem zaháněl černé myšlenky. 

Proč je to taková pecka? Protože po hřebeni hory vede velmi úzký železný chodník se zábradlím, za kterým se nachází po obou stranách příkrý sráz, výhled je prostě fenomenální. Foto: autor
Proč je to taková pecka? Protože po hřebeni hory vede velmi úzký železný chodník se zábradlím, za kterým se nachází po obou stranách příkrý sráz, výhled je prostě fenomenální. Foto: Lukáš Košťál.
image
Takhle to vypadá z vrcholu, když chvíli vyleze slunce. Foto: Profimedia

Davy turistů místňákum lezou na nervy

Je večer před dnem D. Na pokoji (jak jinak než přes Airbnb) googlíme všechny dostupné informace, alespoň já teda určitě (kluci to mají přeci „v ceně“ mojí fiktivní CK). Oblast okolo schodů patří vládě a je zarostlá tropickou vegetací. „Zakázané pásmo“ je zajištěno plotem s ostnatým drátem. V bezprostřední blízkosti se nachází obydlená čtvrť, což je jedním z důvodů, proč hike zakázali. Místní si nepřejí zástupy backpackerů  ve svém sousedství. Na schody vedou tři základní cesty. První, při pohledu na mapu zcela vlevo, vede odvodňovacím kanálem pod branou (pozor, ať nezachytíte o ostnatý drát při plazení). Druhá je uprostřed a vede též kanálem, který ale křižuje soukromé pozemky (pamatujte, že jste v USA a soukromý pozemek není legrace). Třetí úplně vpravo po hlavní příjezdové cestě, kudy jezdí stráž (vážně chcete jít tudy?). 

image
Každý den to někdo zkusí prolézt a obejít. A ani my jsme nebyli výjimkou. Ale místňáci to docela nesnášejí, a dokonce začali na neposlušné turisty líčit pasti (procházíte přes nevyjasněné nebo přímo soukromé pozemky). Narafičená bedna okovaná hřeby, na kterou můžete na kluzkém povrchu upadnout? Váš problém. Soukromý pozemek je v USA svatý. Foto: Hawaii News Now

Vyrazte ještě v noci

3.30 ráno, Martin volá Uber (protože nemáme auto a autobusy v tuhle hodinu nejezdí). Jako cíl zadáváme ulici poblíž místa vstupu. Řidič nás naloží a ptá se, kam to bude. „To si snad dělá srandu, ne?“ povídá nám Martin česky dozadu. Po chvilce handrkování nám vysvětluje, že musí jezdit pouze okolo letiště a naše destinace je příliš z ruky. „Tak proč ten exot bral tenhle kšeft?“ Vykládá nás zpátky před ubytkem, moc pěkný začátek tohodle podniku.Voláme další Uber. Druhý řidič je o mnoho sympatičtější a bez problémů vyráží požadovaným směrem. Dávám se s ním do řeči, nechtěně se zmiňuji o cíli naší cesty. Odpovídá mi, že nás tam klidně doveze, ale nemůže zajet až k cílovému bodu, protože ho minule při stejné příležitosti stavěli strážníci.

Tři varianty přístupu, nebo jen jedna

Je 4.20 a konečně stojíme na prahu „naší“ čtvrti. Co to nevidí oko mé modravé, na křižovatce stojí auto s majáčkem. Rychlá kontrola mapky v mobilu. Dvě cesty vedoucí za křižovatkou jsou ze hry. Zbývá cesta s bránou úplně vlevo. Pokud hlídka dává pozor, stejně uvidí čtyři podezřelé osoby s batohy na zádech. Před křižovatkou odbočujeme jedinou možnou cestou, silnice je na jejím konci slepá. Otáčím se, chlapci mě jeden po druhém neochotně následují. Přidávám do kroku, za plotem začíná štěkat pes, přidávají se další.

Tři varianty startu a hlavní trasa schodů. Rozklikněte si extra:

Stejně nakonec musíte improvizovat

Stojíme před branou, na pravém sloupku je kamera. Všímám si kanálu a ohnutého ostnatého drátu. Tepové frekvence začíná atakovat hranici 150 úderů/minuta. Plazím se pod drátem, batoh tlačím před sebou. Jsem na druhé straně. Martin mi podává batoh svůj a Lukášův, když vtom pod slepou ulicí zastavuje auto se zapnutým majákem. „Dělejte, blázni,“ šeptám přes pletivo. Psí štěkot plní prostor. Martin skáče do výmolu. Já popadnu do každé ruky jeden z cizích batohů a prchám směrem od brány do tmy. Docela jistě překonávám časový limit nutný ke kvalifikaci v olympijském běhu na 100 metrů. Závaží mnou nesená si však vybírají daň a Martin maže můj původní náskok. „Dej mi můj batoh,“ křičí na mě, já reaguji až při třetím zopakovaní. „Musíme z cesty, ztratit se v lese,“ volám za Martinem, který už na mě má dobrých deset metrů. Viditelnost je mizerná, maximálně deset metrů, Martina před sebou spíš tuším, než vidím. „Tady pravá!“ Martin mizí v křoví. „Bacha, je tu díra.“ Mizím v porostu a i přes varování padám na Martina, který se krčí v díře připomínající zákop. Brýle se mi šíleně mlží, snažím se zklidnit dech. V dáli štěkají psi. „Tak jestli mají psy, máme to spočítaný,“ šeptám Martinovi vedle sebe. Jak se tak choulíme v krytu kapraďorostů a lián, vzpomínám na bábu pod kořenem a její srovnání s vojáky z první světové války. Na rozdíl od ní mě nezahřívá vlastní moč a spíše si připadám jako voják ve vietnamské džungli, čekající, že bude holýma rukama čelit bojovníkům vietkongu. Psí štěkot utichá. Nedaleko nás jsou slyšet kroky. Dávám Martinovi signál k nasazení tlumiče, já sahám pro bajonet do holínky, tohle musíme vyřídit rychle a hlavně tiše. Z našeho krytu vidím postavu, blíží se. Je to Mára! Přichází neskutečná úleva a radost. „Jak jste to zvládli?“ ptám se Máry a srdečně ho objímám. Štěstí je přímo hmatatelné. Vracím Lukášovi jeho batoh a necháváme si vyprávět události posledních deseti minut z pohledu kluků.

image
Vrcholová kadibudka. Foto: Lukáš Košťál

Ochranka ani nevylezla z auta

Mára vypráví: „Po Martinovi jsem chtěl podlézt drát já, ale tričko se mi zachytilo a nemohl jsem tam ani zpět. Nakonec jsem se protáhl a za mnou Lukáš, ty týpci ani nevylezli z auta, pak odjeli. Pak jsme vyrazili vaším směrem, měl jsem pocit, že něco slyším vpravo, tak jsme to zkusili a našli vás.“ No sláva. Provedu rychlou kontrolu GPS, vytyčuji směr skrze bambusový les, dokonce si dovoluji zapnout čelovku na červený vojenský mód. Po chvilce narážíme na díru v plotě, kterou překračujeme cestu, na druhé straně ihned mizíme opět v džungli. Musíme se vydrápat na příkrý sráz, což ve tmě v kombinaci s hustou vegetací není žádná legrace. Dávám rukou pokyn k zastavení. Zhasínám světlo, nasloucháme hlasům džungle. Asi sto metrů pod námi vidíme obrys postavy v bílém tričku, při chůzi vydává značný rámus, stejně jako my, jsme-li v pohybu. „Je to hlídač, turista, duch nešťastníka zahynuvšího na schodech hledajícího klid?“ Přímo cítím, že nám všem běží v hlavě stejné myšlenky. Po pár minutách se přízrak ztrácí a my pokračujeme kupředu. Svítá. Schody nemůžou být daleko. Už je vidím. Stojím na schodišti a mám skvělý pocit, že jsem při téhle bojové akci nepřišel o jediného vojáka. Vytahuji repráček, pouštím svůj chillovací mix a zahajujeme výstup. Cítím se skvěle. 

Spočítejte si cenu cestovního pojištění s 50% slevou od Sláva nazdar výletu!
Na kolik dní jedete?
Kolik Vám je?
Kam jedete?
 
Chci se hned pojistit
Sleva bude automaticky započítána.
Pošlete mi slevový kód
Cestujete později? Pošleme vám slevový kód do emailu.
Připomeneme se 4 dny před odjezdem.
Odeslat
image
Na Havaji je i spousta legálních a krásných trailů. Třeba na ostrově Kauai je lákavý 17kilometrový Kalalau Trail z pláže Ke’e na pláž Kalalau podél pobřeží Na Pali. Poklidná procházka pro rodinky, ale na rozdíl od Oahu nekoukáte na žádná města. A když jsme u treků divočinou ostrova Kauai, nemyslete si, že na Havaji je stále jen slunečné počasí. Divoká vegetace musí z něčeho žít. V tomto směru je raritou hora Waialeale (1560 m), kde spadne průměrně 12 000 mm srážek ročně. Návětří této hory je nejdeštivější místo na světě. Pro srovnání: v ČR je to obvyklých 500 až 700 mm ročně. Foto: Profimedia

Bude to dolů horší?

Počasí nám přálo, v jednu chvíli vítr odvál mraky, následoval nádherný výhled. „Život měl tedy smysl,“ zní mi v hlavě a jistě nejsem sám. Chlapci projevují obavy o sestup, ale já nějak tuším, že to nejhorší máme za sebou, zachovávám zenový klid. Pří návratu volíme jinou cestu z obavy, že by na nás mohli čekat v místě našeho vstupu. Schody do nebe opouštíme pravou příjezdovou cestou, okolo které se po celou dobu plížíme. Vstupujeme do nedalekého mekáče a já jím ten nejlepší cheesburger svého života. Napětí z nás konečně padá. Pozoruji kluky u stolu a volám Uber na ubytko. Ukládáme se ke spánku ve tři odpoledne, k smrti unavení. Těsně před usnutím říkám Martinovi: „Hele, ale dneska jsme byli na schodech sami přece, tak nechápu, kdo byl ten člověk s bílým tričkem.“ 

Lukáš Košťál

V Kanadě se rozkoukal a zjistil, že svět je docela pěkné místo k životu. Právě se snaží objet svět, protože nemá nic lepšího na práci. Kolikrát se během cesty zamiluje, jaké cizokrajné země navštíví, na tyto a další otázky bude postupně odpovídat sám sobě. Nedávno dokonce začal psát blog (pankostal.cz), protože kolik blogů máš, tolikrát jsi člověkem!

Mohlo by vás zajímat

MRKNĚTE NA NÁŠ INSTAGRAM

Sláva Nazdar Výletu CREATIVE DOCK