Odkrýváme bambusový fenomén na fascinujících snímcích
Fotka nahoře je z knihy Cocoon od Petera Steinhauera.
Uprostřed nahuštěného panoramatu sedmimilionového Hong Kongu můžete často spatřit bambusové struktury, obalené ochrannými materiály, stejně jako se motýlí larva schovává před světem v naději, že jednoho dne překvapí svou krásou. Tradiční čínské stavitelské techniky v Hong Kongu (to město se doslova jmenuje Voňavý přístav) fascinuje vědce a umělce už po tisíce let.
Cože, to už mají Číňani mrakodrapy tisíce let?
Ne, ale Čína i okolní státy disponující bambusem už tuto lešenářskou techniku používají opravdu tisíce let. Pro nás to jako první objevil skotský fotograf John Thomson, zakladatel fotožurnalistiky. V roce 1871 nafotil celý dynamický proces stavby lešení, jeho používání i fascinující křehkost. A i dnes v době převysokých jeřábů má bambusové lešení smysl. I v případě, že se korpus budovy postaví na hrubé betonové síle, stavba se pak obalí lešením a dokončí ručně.
Video: I na ten nejvyšší jeřáb světa se dostanete přes bambusové lešení. Rusové bez buněk strachu z výšky:
Není to ale příliš křehké?
Bambusové lešení je jednou z nejpevnějších, nejlehčích a současně ekologicky nejudržitelnějších stavebních technik do dnes. Bambus i nylonové síťoviny jdou recyklovat a používat opakovaně. Navíc je bambus jednou z nejrychleji rostoucích rostlin na světě. Za 24 hodin vyroste o neskutečných 90 centimetrů! Tady je odkaz na rekord v Guinnessově knize.
Teď to tedy nafotil někdo znovu?
Je jasné, že takto fascinující fenomén si říká o posunutí na úroveň umění. Když v roce 1994 přijel do Hong Kongu fotograf Peter Steinhauer, okamžitě byl okouzlen tajemně i zářivě zahalenými budovami. Mimořádná lešení se stala předmětem jeho uměleckého projektu, který trval více než 20 let a vyústila ve velkou monografii, která mu nyní vychází pod názvem Cocoons. Tady je link na knížku v německém Amazonu. Steinhauer pokládá lešení za nádherné umělecké objekty a dokáže svými fotkami přesvědčit, že ať si o Číňanech myslíte cokoli, dokážou velké věci.
Nebylo by to ale levnější z oceli?
Číňané tvrdí, že je to nejlevnější možný způsob stavby. Navíc je pro ně bambus otázka hrdosti. Něco jako naše svíčková. V Číně dokonce existuje přísloví „nemusíme mít doma žádné maso, ale musíme mít bambus“.
A jak se na tom ti lidé udrží?
Samostná stavba vyžaduje přímo akrobatické schopnosti dělníků. Často pracují téměř vzhůru nohama. Navíc vzhledem k tomu, že spoje svazují rukama (dnes už se používá na spoje nejen lano, ale i plastové stahovací pásky, jak to známe u nás), jsou pracovníci silně závislí na práci nohou a na opoře celou plochou chodidel. Pro stabilitu využívají techniku „ovíjejícího se bambusu“, což znamená kotníky ovinuté kolem tyčí. Něco jako když šplháte po laně v hodině tělocviku, ale v hustém smogu sto metrů nad zemí a celý den. V závratných výškách se ale už i dnes používají přilby a jistící lana. Rekordní výšky, kde ještě tito chrabří lidé šplhají po travnatých stvolech, jsou kolem 80. patra. Respekt!
