Sedím v kavárně a dvě holky si povídají. Bože, proč moje matka nepoužívá emotikony? Ta konverzace je bez toho tak plochá a neosobní!
Přesně! Představte si to takhle: Co kdyby člověk mluvil a absolutně se nehýbal a ani neměnil výraz obličeje? Nechybělo by vám něco? Drtivou většinu informací totiž přijímáme vizuální formou. Pokud si jen přečtěte holý text na rozdíl od toho, když vám tu samou větu řekne člověk naživo s určitým výrazem, zabarvením hlasu a doplní to patřičnými gesty, dostanete o 95 % méně dat, se kterými můžete pracovat. Některé informace jsou jasné na první pohled. Jako třeba když se řečník červená. Ale naše podvědomí skvěle analyzuje i podprahová gesta a jsme pak schopni “vytušit”, jestli to, co člověk říká, může být lež, nebo jakou důležitost té věci přikládá.
No a teď si uvědomme, že drtivá většina naší komunikace už neprobíhá face to face, ale pomocí elektronických zpráv osekaných o jakákoli další (extrémě významná) data. Co je tedy lepšího, než přidat emotikony?
Gesta a emotikony samozřejmě vycházejí z kultury. Arabové gestikulují celým tělem, Angličané používají jen nepatrná gesta. Mohutná gestikulace Italů není přesvědčovací nátlak a snaha o upoutání a vstup do hovoru, jak si to někdy mylně vykládáme (my cizáci), ale ujištění o stejném náhledu na věc.
Některá gesta jsme pochytili už od primátů. Třeba úsměv, polibek nebo gesto dělání ramen, tedy nadřazenosti. To umí každá opice.
Jenže tady se nám to komplikuje. Každá kultura si své fyzické emotikony vyladila trochu jinak. Třeba Rusové pokládají úsměv na veřejnosti za něco falešného a neupřímného. Proto se raději neusmívají vůbec. Ani prodavači v obchodech.
Naopak každý, kdo byl někdy v Thajsku, ví, že tam je všechno obráceně. Vystoupíte na letišti a jste v ráji. Všichni se přátelsky usmívají. Jenže… Není to jinak? Zlí jazykové této zemi říkají Země tisíce falešných úsměvů. Aby se v tom ? vyznalo. ?
